Upřímně bezprostřední větu pronesla milá návštěvnice po vstupu do obytné místnosti. Mít naklizeno jako při čekání na Ježíška, čistoskvoucí záclony, lesknoucí se sklenky na stole, útulně teplo a polínka u krbu srovnaná dle velikosti a data nařezání, dmu se pýchou. Nic z toho se nekoná. Pod nohama máme hlaďoučký beton, nad hlavou spoustu volného prostoru, výhled do stran je ve znamení starých cihel, všude jemný prach, zamatlané okenní tabulky a sem tam pivní zátka či obal od bonparu. Při nádechu stoupá do nosu vůně čerstvého dřeva, po zavření očí se pod víčky ukazuje přibližující se budoucnost – vzdušná, světlá místnost, naklizeno jako při čekání na Ježíška, čistoskvoucí záclony, lesknoucí se sklenky na stole, útulně teplo a polínka u krbu srovnaná dle velikosti a data nařezání.

Zatím platí, kdo židli má, bydlí. Vyšperkovala jsem ji pohodlným sedákem, radost si dělám pohledem na květinu v improvizované váze, těším se na úrodu zahradních plodů a v hlavě mi běhají veršíky, kterými jsem jako vypravěč doprovázela herce v pohádce Sůl nad zlato.

… vždyť dobrá vůle leccos zmůže,
a trpělivost nese růže…

Jednou se dočkáme. Plápolajícího ohně v kamnech i dobré vůle, snad.