Nejsem. Ukrutně zneužívám blízkost civilizace. Vychutnávám hrneček teplé kávy v místní pekárně, využívám bankomatí službu, vítám človečí řemeslně dovednou společnost a toužím po lidském alespoň mobilním hlasu. Nejsem samotář, nicméně myslím, že si dovedu osamění vychutnat. Dobrého pomálu.
Přišla zima. V sousedství se začaly pochystávky na tuhé mrazy, dřeva na topení není nikdy dostatek. Na naší zahradě naopak začaly kvést fialky. I když vlastně, kvítek a radostí z nich, také není nikdy přehršel. Díky za ty fialové krásky.
Venku sněží.
Vločky padají společně se slzami z mraků v pravidelných intervalech. Z tepla od kamen se na to kouká celkem příjemně, být venku, už si tak nemedím. K pocitu maximální spokojenosti mi chybí už jen vůně domácích buchet v klidu pečených v troubě. Možná příště…
Nemůžu mít všechno. Cokoli, co může ke spokojenosti scházet, je nahrazeno. Myšky, máme dlažbu!
Ahoj,
„Maruško dojdi pro Fialky, dones Jahody“, známá to pohádka „O dvanácti měsíčkách“, jak si přesedávali, aby bylo maceše po vůli.
Pro Jahody do supermarketu, ale vlastně Fialky tam nemají, konečně jsme je nachytali – řetězec!
Posledně, když jsem odjížděla z Návar, viděla jsem tedy v chodbě po sobě pěknou spoušť, viďte myšky. A včera ? Nebyl tady kouzelník? Nebo Měsíček – kouzelný to dědeček, hříbeček z tamních lesů? Kdepak! Klíče byly půjčeny dvěma šikovným usměvavým řemeslníkům, opečovávaných jednou skoro-neviditelnou horolezkyní či pokojo-kuchyňskou-lezkyní.
Kdo nerozumí, má smůlu… (ráda někdy pod Javorem vysvětlím).
Zase jsme o minikrůček dál!