Víkend se rozpůlil mezi dvě roční období. Léto se rozloučilo krásným dnem plným slunečních paprsků a nabídlo tak luxusní přivítání usmrkanému podzimu. Hepčí.
Slzící nedělní ráno volalo po lovu oslizlých lesních plodů, promáčené ponožky a urousané vlasy zase po poslechu nedělní rozhlasové pohádky.
I broučkové už se chystají na zimu. Že by maminka uvařila zelnou polívčičku?
… A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
Potom říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala…
