Delta 55

Venku parádně svítí slunko, skoro nefouká. Kochám se ranním pohledem z okna. Sněhu spousta, plotny sesouvající se ze střechy provokují. V kamnech praská oheň. Běžky skoro s nazutýma botkama podupávají před chalupou. Psisko s vidinou pobíhání v závějích celou noc hrabalo přední levou packou. Na stole připravená termoska, šátek, teplý svetr, huňaté ponožky a jablko.

Vedle této výbavy „přespolní“ je však ještě oddělení „domácí“. Zázvorový čaj, teploměr, křen + brambora + indulona na ozdravnou placku, citron, léky. V místnosti pak už přebývá jeden jediný člověk – marod.

Venku bylo s ránem neatestovaným teploměrem naměřeno -15° ve stínu. Rozdíl mezi tímto mrazivým bodem a pozicí, kde se přibližně uvelebila rtuť teploměru lékařského značí číslice v nadpisu. Do budoucí prošlápnuté stopy jsem si srabsky netroufla.

Všechno ne úplně dobré s sebou ale i tak nese pozitiva.

  • Empiricky na vlastní spálenou kůži jsem oveřila, že křenová placka je vážně všelék. Jen je třeba postupovat po malých dávkách a vážně hodně podmazávat. Jinak budete lokálně vypadat jak po poledním spánku na egyptské pláži.
  • Denní tisk se dá číst odpředu i odzadu. Pokaždé se dozvíte něco poučného. Kouzlo médií!
  • Čarují i na ČR1 Radiožurnál. Jde jim o moudrost diváka. Veškeré reportáže opakují během 24 hodin celkem 3x – ráno, odpoledne a v noci. Doslova i s úvodem moderátora (ten se naštěstí mění).
  • Když dojde čtivo i chuť poslouchat, je stále možné udělat „tůdle nůdle“ na celý svět a pustit se do výroby těstovin. Byl to pokus #1, navíc došly ty noviny a knih mi bylo líto, takže podle rad babiček, že těsto má být průhledné natolik, že se přes něj dají číst písmenka, to vážně nedopadlo. Snad do nich dorostu.

Po dešti

Roztálo, sníh utekl, z nebe naslzelo. Poslouchám a přemýšlím. Vzpomínám. Smutno je mi. A někdo dávno neslyší.

Bude líp.

Zafúkané

Zima jak má být. Začalo to s pátečním předpolednem. Bylo sice nešťastně 13., nicméně, vzhledem k tomu, že to byl tolikátý den měsíce ledna, přinesly první vločky spíš radost a těšení.

Schovala jsem čerstvě připravené nástroje, nářadí a pomůcky pro likvidaci nadměrných klád, které do kamen skutečně nenacpu. Postavila na plotnu hrnec s přípravou na poctivý vývar a kochala se.

Foukalo a funělo, meluzína se usadila v komíně, vločky se spojovaly v bílé peřiny, barevný sloupec v trubičce teploměru stagnoval a posléze se začal ubírat směrem k zemi. To, že jsem měřidlo obrátila vzhůru nohama tomuto poklesu vážně nezabránilo.

Základ na polévku jemně probublával, blonďatá společnice stočená v klubíčku slabě pochrupávala, křížky tvořené jehlou pomalu přibývaly a mě začaly svrbět prsty, že nemůžu z chalupy ven. Oprava. Na vzduch jsem samozřejmě směla, ale co se tam hrnout, když ani čtyřnožce by do té činy člověk nevyhnal.

Nacukrovala se už první solidní vrstva, když jsem zjistila, že jediná lopata, kterou mám, má závadu na vlastním přijímači. Zvládnu to bez ní, ostatně musím.

Sáňky jsem našla. V hlavě mi bzučel milion otázek, vidina sáňkovačky následující den, strach z toho, že se odsud dostanu až s jarním táním, skladba z alba kapely Fleret a radost z pohledu na jasný oheň v krbu.

Zima jak má být. Zima jaká ještě bude! Krásná, protože je zimní. Ještě si ji užijeme.

Zívačka

Z po(d)hledu čtyřnohého specialisty rozhodně.

Výlety z civilizace jsou pro chlupáče vždycky ve znamení odpočinku a lumpáren. Užívají si sněhu, vody, tepla, celodenní společnosti a domácí stravy. Dobře jim tak. Časem možná někdo pilu, sekeru nebo alespoň lopatu na odhrnování závějí uživatelsky přívětivé pro psiska vymyslí.

Já to však  jistojistě nebudu. Mně se jejich výraz spokojenosti, když si užívají dny bez vodítka a povelů, opravdu zamlouvá.