V obraze

Jejda, kde začít? Od konce. Pokud ten je dobrý, vše je také takové. Bydlíme. Spolu s myškami, komáry, mouchami, čtyřnožcem, sušičkou plnou aronie a pozdravy z Moravy jsem zahájili období teplých nocí. Kulich s plátěným přístřeškem pod javorem stále ještě stojí, potřeba už bude snad jen minimálně.

„… a top, čus.“ Provedu! Nestíhám běhat s košíky dřeva.

Příjezd z nejvyšších byl skoro na spadnutí, je třeba doběhnout do cíle alespoň s tím, co je nakousnuté. Světla, topení, dveře, schody, dlažba. S jehlou a nití sleduji cvrkot, žasnu, flákám se, kochám se a plesám.

Švestky očesány. Koláč sněden i přes výhrady, že je nějak naopak. Jak? Remoskově naopak.

Objevila jsem další anděly. Jeden mi naplánoval den, vysvětlil způsob roubování stromů, nalil čistého vína a nabídl segedín, druhý mi odpustil nedochvilnost s lajdáctvím, poslal spoustu síly, umožnil být tam, kde jsem a dnes za mě nakrmil labutě.

Hodil se, a jak!

Každou kapku z vydatného deště slyším. Každý závan větru cítím. Každý stupínek na teploměru směrem dolů vnímám. Každou pozitivní vlnu zaslanou na dálku „across the distance of age“ vracím s díky zpátky. Každý lístek spadlý z javoru vnímám jako předzvěst zimních časů. V duchu při absenci spánku spřádám myšlenky, uvažuju, co je třeba ještě dodělat, chystám řetězy & lopatu & termosku, kupuju startovací kabely, zásobím se vodou a trpělivostí.

Každopádně, na kulicha už došlo. Pondělí, 19. září, 4 hod 14 min. Hodil se, a jak!

Brzo už se ohřejeme.

Nedělní

Namlžené Návary, námraza nehrozí. Nádech nebe, návrat nadčasových nápadů. Nepohodu neočekávám, nadšeně nahlížím nádcházející novinky.

Nemám nadhled, nevlastním neúčast. Nenudí nicotnost, nestíhá nenávist, nepotkávám nelásku. Nikde nikdo. Nepřichází. Neposlouchám, nevolám, nevidím, necítím, nechutnám.

Neděle nádherná!

Nenastartuju. Nadávám. Nenadělám nic.

Ale to až v pondělí… Nad ránem. Nedoděkuji nikdy nositeli naděje. Našel nás.

Andělové moji

Mám jich víc, než si zasloužím. V uplynulých hodinách bylo více než málo šancí poznat, že jsou u mě. Vyskytují se ve všech skupenstvích, podobách i tvarech. Jeden mi chvilku po půlnoci poradí, co s načatým večerem a nestartujícím autem, druhý nabídne nedělní oběd, třetí daruje bedýnku rajčat s bonusovými chilli papričkami a vyprávěním k tomu, čtvrtý přidá otázku „jaký je rozdíl mezi mámou a láskou?“, pátý dobloudí se startovacími kabely až na konec světa, šestý… Mám pokračovat?

Je po dešti.

Ale hlavně po fujavici. Jak na věrné hůrce, bez proudu, se hromničkou, šplouchotem v botách, popadanými větvemi a obavou z dalšího dění trávili jsme včerejší odpoledne, večer a noc.

Nečas zažehnán, ohniště zbaveno veškerého bahna, větve z javoru posbírány, stan se spolu se spacákem a Julkou suší spokojeně na slunku, řezačka na palubky už zase na kabelu pěkně bzučí a svíčka na večer příští už je zčerstva pochystána.

Okna otevřít, nový krásný slunečný den je tu!

… a je světlo!

… Vyšplhám větvemi do koruny
cestu nám osvětlí oko Luny
přes rokle výmoly přes jámy
půjdeme a milost nad námi … (Jaromír Nohavica, Mařenka)

Už jsme vyšplhali. A je to paráda!