Rybízova změna skupenství

Urodilo se. Podle úsloví, že hloupý sedlák má největší brambory, sklízím tuny rybízu všech barev, angreštu a josty. Ani jsem se na ně nepodívala, macešsky je obcházela a povinné prořezání jsem pro jistotu vynechala. Odvděčili se. Rodí.

Kam s nimi? Do sklenic. Otrhat, oprat, vymačkat, svařit, promíchat s cukrem, nechat dostatečně dlouho bublat, otestovat želírování, naplnit do horkých sklenic, obrátit vzhůru nohama a nechat schladnout. Pak už jen loupat víčka a ochutnávat.

Snad bude k jídlu, na chleba či do jogurtu. Lup.

Přeneseme Ti postel do kuchyně, nechceš?

Nechci, díky.

Ve stanu či pod širákem je skvěle, už jsem si zvykla. Čím častěji tu píšu, že si medím, tím více je to pravda. Radost se v posledních dnech navíc asi množí dělením. Rostliny na záhonech se mají k světu, první slunečnice už pravidelně obrací svou hlavu za slunkem, opracované trámy voní a z práce se štětcem se doslova točí hlava. Labutě poctivě baští, psí blondýna vesele skáče, domluvené dovozy – závozy – vývozy se uskutečňují, zralý rybíz s angreštem mění skupenství na tekuté, předplacené noviny se ve schránce objevují a netopýři nezlobí. I na čistém modravém nebi se nepřející závistivý zapšklý mráček objeví, ale to už ke každodennímu běhu patří. Rozdýchám to.