Něco na zahřátí

Tvrzení, že při zpracování dřeva se člověk zahřeje několikrát, a to sice při sekání, skládání a ve finální části při topení, je možné aplikovat i na současné jihočeské hemžení. Škoda jen, že čarodějnice už byly.

No smoking, prosím

Při současných cestách na jih už ani nepomyslím na to, že by mohlo být uklizeno. Doposud se mi to jen a pouze potvrzovalo, dnešek zdá se  být zlomovým.

Po příjezdu jsem nevycházela z úžasu. Veškerá suť už bydlí za brankou, stěny jsou otlučené na příjemnou strukturu kamene, dřevo se upravuje a ukládá na své místo.

Začíná to vypadat uhlazeně, nadějně, nebojím se napsat, že i krásně. A voní to tu. Tedy, vlastně, pánové, až na cigaretky a jejich ohořelé zbytky, které se válí snad úplně všude. Bez nich to nejde. Zavírám nad tím obě oči a otvírám je až tehdy, kdy se můžu kochat. Nedopalky příště opět vysbírám a dílo bude zase o pár krabiček kuřiva dál. Leda by to šlo bez „smokingu“.

Pomalu

Pomalu se vzpamatovávám z hektických chvil dnů minulých, zvykám si na nenalinkovaný nemocniční den, otřepávám se z řady nečekaných momentů a učím se bezbolestně dýchat. Všechno jde, až na poslední bod.

V rámci „klidového režimu“ jsem se na dny volna vypravila tam, kde nesoulad a rozruch rozhodně nepanuje. Balada pro duši i pročechraná žebra. Slast pro oči, harmonie pro uši, polévky z pytlíku pro chuť. Smutek ze sveřepých kapek deště, které ale současně přinesly i úlevu od tahání konví s vodou. Zklamání nad malinkým (ne)úspěchem lovce borůvek. Úleva při zjištění, že mobilní letní byt je na svém místě. Samota z absolutně samotářských dnů, blonďatá modelka ani nedostala šanci vstupovat do záběru. Zastoupila ji ale jiná bledá duše. Může být malé labutě od narození tak sněhově bílé?

Konečná se nekoná. Asi nikdy…

Jestli jsem si někdy mohla dovolit myslet, že mám uklizeno, tak to byl opravdu grandiózní omyl. Momentální stav se podobá buď výbuchu granátu, nebo poctivé dřině dvou párů šikovných rukou. Sobecky dodám, že sílu jistojistě nabraly (ty ruce) po předloženém obědě, remosce díky.

Pokud jsem byť jen zaváhala, že labuť v rákosí nesedí na hnízdě, šeredně jsem se spletla. Oba z páru se očividně snažili, proto přináším důkaz k malé sázce, že vítězem je skutečně Eva. Gratulace putuje ke všem účastníkům akce, tričko stále ještě dlužím. Omlouvám se, momentálně je v jednom z mnoha pytlů, které vytvořila vyklízecí četa během předdemoličních manévrů. Budu hledat.

K poslední nekonečné akci fotografie raději nedodám. Ač jsem si nikdy nemyslela, že jsem taková, jsem bezedně hloupá. Kdykoli budu příště zvažovat překonání plotu metodou „přelez, přeskoč, ale nepodlézej“, milionkrát si to rozmyslím. A nikdy už to neudělám. Hospitalizace za to nestojí. Jsem nekonečný trouba. Ale možná to příště udělám znova. Nekonečně, ať je komu se smát!