Archive for Únor, 2011

S Julkou na ledu

Lákal. Schovaný pod malou vrstvou sněhu měl krásně hladký povrch, tvář bez vrásek. Sluníčko dovolilo zahodit vrchní vrstvu oblečení, rukavice i čepici. Nežádoucí diváci kvality bruslařského projevu nevystrčili nos z civilizace a Julka byla věrným průvodcem po všech zamrzlých plochách.

Jen ty následky. Jau au *

 

Co nás čeká

Předpovídači počasí slibovali od začátku týdne slunný a relativně teplý víkend. Čím později předpověď vyhledaná, tím pravdivější. A současně odlišnější. Brusle už bydlí v autě. Julka byla informována. Dřevo snad nezamrzlo do jednoho chumle. Ověření na vlastní kůži (pod 3 svetry schovanou) přijde brzo. Pár hodin a krapet víc než 150 kilometrů k tomu schází.

 

Vážím si všeho…

… od nastaveného ramene opírajícího ztrápenou hlavu, po shluk písmenek napřimujících zlomené myšlenky. Od teplé domácí polévky, po vroucí konejšivá slova, klidně v angličtině. Od mrazivých zážitků v divočině, po hřející teplo deky v malém pokojíku. Od A do Z. Od narození do smrti.

 

Zimní pohádka

Kdyby v ten den pán bůh přeskočil prvních několik hodin a odpískal by počátek bytí až na desátou, vůbec bych se nezlobila. Jenže on to zařídil krapet jinak, každá minuta poctivě následovala svou předchůdkyni ve stanoveném sledu a svět se točil správným směrem. Stalo se, co stát se mělo.

Po šedivých hodinách vysvitlo slunce. Všechno je tak, jak má.  Máme se.

Foceno 29. ledna 2011, odpoledne, Říčany.

 

S kriminálníkem pod jednou střechou

Žiju se zločincem a mám na to papír. Obývám společný prostor s jedincem, který páchá trestné činy a  nestydí se za to. Dýcháme totožný vzduch, šlapeme na stejné dlaždice a máme se rádi, vlastně rády.

A jak to vlastně bylo? V nestřeženém oka mihu, v přesně daný den a vymezený prostor, vyběhla si prý čtyřnohá krasavice skulinou ve vratech na ulici, zakousla se do první živé bytosti a spokojeně se vrátila do svého pelíšku. “Viděl jste to?” “Ne, já nic neviděl.” Svědci nejsou. Jediné co vím, že ona je kriminálník a já podezřelá.

A reklamní letáky do schránky už nám nikdo házet nebude. Velké plus,  Báře dík.

 

Vzpomínky – Memories

Vynořují se, potkávají mě a jsou všude kolem. Vzpomínky. Drobnosti, které je v sobě schovávají, mě zdraví na každém rohu. Bydlí pod očními víčky, ukrývají se pod pokličkou, jsou zavrtané v hlíně, spí mi na polštáři, vykukují ze šuplíku a odrážejí se v zrcadle.

Dieta 9, kategorie 3, spletené jméno a rok narození vyrytý fixem na papírku s nadpisem “Chirurgické oddělení” mi okupuje rozhled. Poslední dotyk i slzu do prázdna cítím.

Zůstává. Zůstane.

 

Zima nebo jaro?

Pro teplejší období jednoznačně hovoří první snímek. Rozkvetlé kočičky a kočičáci nejsou k vidění nejen na jihu, ale zřejmě všude (empiricky osobně ověřeno jen ve středních Čechách a na jižní i střední Moravě). Tající ledy na rybníce, rozpraskané kry, občasně vykukující sluníčko,  možnost vyjít si bez čapky a rukavic také svědčí pro optimističtější zítřky.

Nicméně dva snímky na závěr jsou vyloženě zimní.

  • “Doubek ještě neshodil listí, bude ještě zima,” říkávali jsme při časných toulkách přírodou.
  • Při pohledu na krvavý příběh odehrávající se na ledu mě opravdu mrazilo.

Zima se asi své vlády jen tak nevzdá… Já své naděje na dny teplejší také ne.

 

Víkend s teroristou

Blikej! Zpomal! Připoutej se! Doplň nádrž! Zavři dveře! Poslouchej dopravní zpravodajství! Nepřibližuj se tolik k tomu autu! Nepřejížděj bílou čáru! Couvej opatrně! Necouvej vůbec! Sešlápni brzdu!

Vykřičníků milion, kilometrů také tak, příjemných zážitků přehršel a podivných pohledů nápodobně. Pár dní s infinity. S usurpátorem, co je několikrát chytřejší než já. A navíc i lépe vypadá. Uf!

Shrnuto a podtrženo. Strávili jsme spolu 68 hodin (včetně oboustranného spánku), ujeli 800 km, spotřebovali 68 litrů nafty, množství výfukových plynů raději nechci ani tušit. Maximální dosaženou rychlostí není záhodno se chlubit, nejpomaleji jsme jeli v koloně kdesi u 4kol. Navštívili jsme Moravu (Brno, Těšany) i Čechy (Praha, Říčany, Mnichovice, Návary), parkovali na chodníku, na trávě i vyasfaltovaném obřím parkovišti (Ikea, Brno). Kolikrát na mě křičel, tůtal nebo huboval lépe nepočítat.

Povelů umí tyran spoustu, jeden mu ale ve slovníku chybí: Nenechávej mě tu samotného*

 

Holka nešikovná

Jsem trouba. Rozhodla jsem se, že otestuju svoje kuchařské, tedy vlastně pekařské, schopnosti a škrtla jsem sirkou. Plyn vzplanul napoprvé, nicméně do dvou minut uhasl a kuchyní se linula místo tepla jen jeho sladká vůně. Pokus číslo dva byl úspěšnější a vyhlídka na budoucí skvostnou tvarohovou bábovku se rychle přiblížila. To neměla dělat.

Těsto zaděláno. Forma vymazaná, vyšperkovaná posypkou z oříšků, těšící se na pobyt v teple, putuje spolu s náplní za vrata plynové trouby. Adieu. Sbohem.

Moc jsem se spoléhala na své znalosti s pečením v troubě elektrické. Moc jsem si/jí věřila. Moc jsem ji nekontrolovala. Moc se připekla.

Možnost konzumace, jediná reálná, je vidna z fotografie.

 

S hudbou v hlavě, Sluncem v duši…

S hudbou v hlavě, Sluncem v duši, nohou na plynu, slzou v koutku a Julkou na místě spolujezdce jsem se ráno po dni plném hledání, sněhových vloček, spěchu, odpoledních vydatných monzunů, smíření, smutku, souznění a vyhlížení tramvaje vydala na jih.

Bez řetězů, bos, nenatloukl si nos. Dojely jsme hladce, jen s jedním porušením silničních pravidel, až na místo určení. Ve vesnici bylo živo. Komín, poté co se mi podařilo rozdělat oheň, nebyl rozhodně kouřící samotář. Topit, topit a topit. Z původních -2 stupňů je za chvíli (čas je relativní) usnutí-přátelských 13. Tím spíš, že odchod do říše spánku podpořilo ještě laskavé: “… my dear Lucie – may Gods blessing be all over you.” V tu chvíli putovalo na sever miliony díků.

Potkala jsem v posledních dnech moře zármutku, ale v závěrečném součtu ho vyvážila spousta vcítění. Neuvěřitelné – unbelievable. Slovo, které se stává nejfrekventovanější skupinou souhlásek a  samohlásek mého současného slovníku.

Po příjezdu se ještě zdály reálné sny o výletu na běžkách. S rozedněním z nich sešlo. Což, pohorky, návleky a teplé ponožky, vydařenou vycházku také zajistí. Přidá-li se ještě Slunko, lákající cíl cesty a termoska v batohu, jedná se o luxusní společnost.

Zdravá únava znamenala navíc vydatný spánek. Kondenzované koncentrované uvolňující spaní.

Domů se nechtělo. Ani autu (pěkně to po mrazíku v noci klouzalo), ani Julce (takovou volnost v pobíhání nikde nemá), ani mně (všechno mi Tě tu připomíná).