Archive for Leden, 2011

Poselství?

Má mě mrazit, těšit, děsit, překvapit, šokovat, radovat, varovat? Náhody neexistují, věřím tedy, že je to vzkaz, pečlivě něčí rukou nachystaný v knížce na straně 167. Jednoduchý novinový výstřižek, na jedné straně předpis na Vaječnou pomazánku s olejovkou, na straně druhé

Poselství

Dveře které někdo otevřel
Dveře které někdo zavřel
Židle na niž se někdo posadil
Kočka kterou někdo pohladil
Ovoce které někdo nakousl
Psaní které někdo četl
Židle kterou někdo převrátil
Dveře které někdo otevřel
Cesta po níž někdo dosud běží
Les který někdo prošel
Řeka do níž se někdo vrhl
Nemocnice kde někdo zemřel

Nehledám, přesto nacházím.

 

Setmělo se

Díky Bohu za každý den…

 

Královna moří

Těžko by mě někdy napadlo, že pojmenování “královna moří” se stane součástí mého slovníku. Přišla na to sama oslovovaná a mě postupně dochází, jak trefné to je.

Královnou je bez debat. Generálským povelem kočíruje všechny členy rodinného klanu,  pod palcem má navíc ještě říši cigaret, záhon petržele, jednoho psa i řadu hojně rostoucích thují, komentuje veškeré světové dění, zvládne poradit čelným představitelům této země, jak to mají dělat a vaří bezkonkurenční fazolky na smetaně.

S obhajobou “moře” by mohl být krapet potíž, ale ustojím to. Slaná voda se objevovala od dětství v podobě Vincentky, kterou jsme kurýrovali kašel a nachlazení. Vlny a jejich houpání jsem díky ní jako malá zkoušela na houpačce denodenně, s bohatým doprovodem mého mladického kvílení. Moře času strávila vyprávěním (na mou stále se opakující poptávku) příběhu o pánovi, co kradl v samoobsluze máslo tak, že ho házel do bandasky na pivo. Obláčky pěny (ne mořské, ale jarové) se mi vybaví při vzpomínce na žádost o vyprávění dalšího příběhu a následném odmítnutí z důvodu umývání nádobí. Občas i pěkně žahá, jako medúza potloukající se ve slané vodě.

Poslední dobou však babička spíš obstarává výrobu soli z vlastních zdrojů. Po slzách.

 

Voodoo

Ne, ne, kdepak, nemám na mysli náboženské zvyklosti pocházející z Karibiku. Ani náhodou. K tomu mají dnešní fotky hodně daleko.

Vlastně za ně ani nemůžu. Zatímco jsem se vyhřívala v teple při návštěvě na jednotce intenzivní péče, štrapácoval někdo pěšky bosky směrem k rodné hroudě (psí boudě) přes doly a hory. A přes vodopády.

Domů došli v pořádku. Suchou nohou.

 

Jestli si myslíš, že máš upleteno…

… tak mám. Tedy vlastně má.

Je šikovná, výkonná, práce jí jde od ruky. Maminka háčkující všude, vždy a při všech hvězdných konstalacích. Záruka z mé strany zněla: “Pojedu opatrně, aby ti neskončil háček v oku.”

Povedlo se. Za částečně poklidnou cestu do Návar (její  nesplašená část skončila v Plané nad Lužnicí cestou na jih) stihla umotat jednu a půl bačkůrku pro ještě nenarozeného malíčka.

Bude z něj cestovatel, když bude nosit botky, které vznikly na cestách?

 

Jaro v lednu?

Kvetu,” hlásí talovín deroucí se na svět z uťápané hlíny.

Vyhřívám se,” přidává se černovláska válící se na trávníku. Právě ona je vinna tím, že žlutý květ měl tak těžkou cestu na vzduch.

Kéž by hladina teploměru už neklesla pod dneškem danou hranici,” přeje si nejen fotografův stín.

Nicméně:

  • ať si klidně mrzne,
  • ať rostlina zase schová své okvětní lístky do podzemní skrýše,
  • ať psisko s línající srstí najde díky nízké teplotě svůj azyl uvnitř domu (s vysavačem se ráda budu klidně kamarádit každý den).

Jen ať se někdo vrátí tam, kam patří. Domů.

 

Apríl

Odjížděly jsme. Modrá obloha s trochou nadýchaných peřin a slunečním pokoukáním se střídala s těžkými duchnami plnými pláče a smutku. Stěrače se celou cestu nebyly schopné rozhodnout, zda čelní sklo nechat ležet ladem nebo uhladit k smrti. Obě varianty byly přípustné.

Aprílová schizofrenie. V lednu.

Ve stejném duchu se vlastně odehrává i několik posledních dnů. Chvilku nahoře, v mžiku oka třeskutý pád do rokle.

Nádech na čerstvém vzduchu střídá nemocniční odér, úsměv si podává ruku s beznadějí, ledová krusta se za chvilku promění ve fatální záplavu, z babičky je v minutce malé dítě a ze sněhové vločky slza.

Jen krtka to nerozhodí *

 

Obří potěšení v malém vydání

Ač je to už několik dní, co Ježíšek šoupnul dárky pod stromek a mazal o dům dál, i když neslavím narozeniny, ani se před příjmením nepodpisuji Bohdana, podarovala jsem se. Debatu o tom, zda si to zasloužím či ne, sunu kamsi daleko do hlavy a namísto toho se prostě kochám. Listuju, čichám, občas přečtu pár řádek, ohmatávám a medím si.

Voní, je krásná, těší mě – Charles Dickens, Vánoční koleda. Kniha napsaná před více než 150 lety a stále živá a dýchající i ve 21. století.

 

Co zmůžu?

Mohla bych se vztekat, smutnit, nadávat, stýskat si, prskat, proklínat svět i pánaboha, soptit, solit si z očí, ale nenadělám nic. Chtěla bych zase odsekávat na každodenní otázky kam jdu, kdy se vrátím a co budu jíst, ale nenadělám nic. Ráda bych zase čichala ten známý cigaretový odér všude kolem, probírala poslední zprávy z televizních novin a líčila své denní prožitky, ale nenadělám nic. Přála bych si netrávit večery v pustém domě, nehledat výmluvy a zástupné důvody, nemuset koukat na lidské utrpení a necítit absolutní bezmoc, ale nenadělám nic.

Nenadělám nic, takže se nevztekám, nesmutním, nenadávám, nestýskám si, neprskám, neproklínám nic a nikoho, nesoptím a  nebrečím. Aspoň viditelně.

Všem na očích pak děkuji autorům fotek, potěšili jste.

 

Základní kámen položen

“Polévka je grunt” a “Sportem ku zdraví”.  To by mohly být dvě průvodní myšlenky tohoto víkendu.

První sousloví odkazuje na všechny marody a nemocné. Po návštěvě mnichovického řeznictví si už asi 4 hodiny  hoví na kamnech pomalu bublací vývar a ještě minimálně 1200 následujících minut tam brblat bude. Stonající snad vstřebají sílu poctivého základu.

Druhé heslo je naopak věnováno všem veselým a spokojeným. Objevil se na zahradě fotbalový talent, nadějná budoucí opora fotbalového mužstva, ač ženského a psího pohlaví. S předvánočním dárkem si užívá každou minutku svého čtyřnohého bytí. Základ psí fotbalové jedenáctky. Jen si nejsem jistá – útok, obrana či do brány s ní?  Sní (míč)?