„To máš spíš víkend plný havěti,“ dostalo se mi odpovědi, když jsem líčila, jací všichni představitelé říše zvířecí nás poctili svou návštěvou.

Uvítání obstaraly myši. Vysloužily si za to pár čerstvě nalíčených pastiček. Dlužno dodat, že během následujících dvou dnů klapla jen jedna. Dobrou noc přišla popřát čtveřice netopýrů, kteří byli postupně (uf, byla to dřina) vyhnáni ne na mráz, ale na čerstvý vzduch. Za světla pak proběhl ještě export jednoho exempláře, šťastlivci spící v neobývaných prostorách zůstali na svém místě. Na střešní trámy pro ně opravdu nepolezu.

Standardním společníkem jsou labutě. Jediné co mě zaráží je jejich neustálé ubývání, všude byl stav mínus jedno mládě. Co se s nimi děje?

Stejně jako bílí ptáci patří ke zdejšímu koloritu krávy. Vyšlapanou cestu minulo celé stádo, bylo tedy možné nerušeně přejít. Zdánlivě. Jedna pomalá stračena se hodně toulala a překvapila nás nečekaně na pravoboku. Tuším, ač neobvykle, že byla víc překvapena,  pokyn „úprk“ zavelela ona. Dobře, že tak. Úprk a útok nejsou v abecedě až tak daleko od sebe.

Debata s pavouky je denodenním programem. Kdybych po příjezdu všechny jejich příbytky smetla poctivě do koše, mohla bych to samé provádět druhý den s rozbřeskem i stmíváním. Prostě sem patří a já si na ně, světe div se, pomalu i zvykám.

Komáry a jiné štípací poletuchy snad ani zmiňovat nemusím, repelent je sice pracovitý pomocník, ale nepříjemný kamarád. Jak je to jen možné, volím bytí bez něj. Vypadá to tak.

Cestou do civilizace nám pak cestu zkřížila liška a dvě kočky.  Ještě, že jim tak svítí očka.

Zapomněla jsem na někoho? Haf *