Archive for Červenec, 2010

Vítězství rybízu na plné čáře

Vážení a milí čtenáři, na startu dnešního etapového závodu uvítejte 4 velké mísy sluníčkově žlutého, trpkého červeného a slaďoučce černého rybízu, hrstku angreštu a pár plodů josty. Utkají se společně v napínavém boji. Vítězem však bude propečený rohlík s máslem, nesen s červenou marmeládovou pokrývkou do úst spokojené snídající duše.

Startér si připravuje svou signální pistoli, všichni závodníci už jsou na značkách, můžeme vyrazit.

Etapa 1: Meleme, meleme  a meleme. Do skonání těla, tedy nikoli mého, ale  rybízího. Pravou ruku na několik dalších dní plánovaně vyřazuji z provozu.

Etapa 2: Mícháme, pozorujeme úprk a pálíme. Vzniklou šťávu v obřím kotli smícháme s želírovacím přípravkem a cukrem, dle pokynů výrobce (pokud se dílo nezdaří, není závada na našem přijímači, aneb je to na koho svést :). Pečlivě, jako vždy mícháme a pak beznadějně kroutíme hlavou, protože “nám to zase uteklo”. Připečená marmeláda na sporáku nevoní.

Etapa 3: Slévárna. Zapotřebí jsou alespoň 4 ruce. Jedna drží naběračku, druhá trychtýř, třetí plynule přesouvá skleničky a pomáhá čtvrté s jejich uzavíráním a stavěním reality na hlavu. Symfonie. 42 zavíčkovaných výsledků.

Etapa 4: Tuhnutí, aneb je to v rukou pána Boha a výrobce přidané chemie.

Závěrečný spurt: Kdo si dá?

Stupně vítězů: Na prvním místě chuť, na druhém pocit z dobře vykonané práce, na třetím vědomí nepromarněného půldne dovolené.

Dodatek: Chvála rukám, které přitom ještě dokáží vyrobit milovanou koprovku. Mňam * 

 

We did it our way

Poslední dva roky “prázdnin”. Stručněji už to snad vyjádřit nejde.

mmm

 

Carpe diem…

“To máš spíš víkend plný havěti,” dostalo se mi odpovědi, když jsem líčila, jací všichni představitelé říše zvířecí nás poctili svou návštěvou.

Uvítání obstaraly myši. Vysloužily si za to pár čerstvě nalíčených pastiček. Dlužno dodat, že během následujících dvou dnů klapla jen jedna. Dobrou noc přišla popřát čtveřice netopýrů, kteří byli postupně (uf, byla to dřina) vyhnáni ne na mráz, ale na čerstvý vzduch. Za světla pak proběhl ještě export jednoho exempláře, šťastlivci spící v neobývaných prostorách zůstali na svém místě. Na střešní trámy pro ně opravdu nepolezu.

Standardním společníkem jsou labutě. Jediné co mě zaráží je jejich neustálé ubývání, všude byl stav mínus jedno mládě. Co se s nimi děje?

Stejně jako bílí ptáci patří ke zdejšímu koloritu krávy. Vyšlapanou cestu minulo celé stádo, bylo tedy možné nerušeně přejít. Zdánlivě. Jedna pomalá stračena se hodně toulala a překvapila nás nečekaně na pravoboku. Tuším, ač neobvykle, že byla víc překvapena,  pokyn “úprk” zavelela ona. Dobře, že tak. Úprk a útok nejsou v abecedě až tak daleko od sebe.

Debata s pavouky je denodenním programem. Kdybych po příjezdu všechny jejich příbytky smetla poctivě do koše, mohla bych to samé provádět druhý den s rozbřeskem i stmíváním. Prostě sem patří a já si na ně, světe div se, pomalu i zvykám.

Komáry a jiné štípací poletuchy snad ani zmiňovat nemusím, repelent je sice pracovitý pomocník, ale nepříjemný kamarád. Jak je to jen možné, volím bytí bez něj. Vypadá to tak.

Cestou do civilizace nám pak cestu zkřížila liška a dvě kočky.  Ještě, že jim tak svítí očka.

 

Zapomněla jsem na někoho? Haf *

 

Nejen labutím patří jezero

Cygnus cygnus pro hnidopichy, labuť kráska pro estéty, obyvatel takřka každého jihočeského rybníka pro mě. Tedy, co z toho krom jiného vyplývá? Necítím se ni hnidopichem, ni estétem.

Už od Olbramovic, kdy na levoboku míjím Čapí hnízdo s jeho rybníkem, na ně myslím & je vidím. Na jaře se vyskytují výhradně v páru, přes léto jich přibude, na podzim mizí.

Labuť  na délku měří průměrně 150 cm, váží 4,5 – 8,2 kg a v rozpětí křídel má 200 cm. Má robustní tělo, velmi dlouhý a štíhlý krk a silný zašpičatělý zobák. Je celá bílá s černými končetinami, v zimě má opeření na hlavě a krku světle hnědé zbarvení. Žije obvykle v menších skupinách, tvoří trvalé páry, které spolu obvykle setrvávají po celý život.

Důvodů k obdivu těchto zvířat je podle mého mínění několik * Jen do fotografií se vloupal nějaký loupežník bez peří.

 

“Kaju, já se kaju…”,

si klidně můžu pozpěvovat s Radůzou (PLACHTA – ПАРУС, Hudba: V. Vysockij, text: V. Vysockij, Radůza) a opravdu to tak je. Popletla jsem, co šlo a až v závětří světově rozprostraněnné sítě jsem objevila svou mýlku.

Rozepře se udála při putování krajem. Někdo kolmo, někdo po svých, každopádně společně, jsme míjeli pole plné modromodrých květů. “To je chrpa,” tvrdila jsi. “To je koukol,” nechtěla jsem se dohadovat. “Koukol je podobný svlačci,” zazněla oponentura. A tím to v daný moment skončilo. 

Pokračování bylo o dvě hodiny později, kdy jsme zjistily, že s pomocí Atlasu tržních hub názvy daných rostlin opravdu nerozklíčujeme.

Tudíž, sypu si popel na hlavu až teď, odhazuju diplom z přírodovědecké fakulty v dál a dávám Ti, maminko, za pravdu. Byla to chrpa. Jenže i ten koukol má se svlačcem pramálo společného. Dobojováno bez boje v míru, viď?

P.S.: Díky foto zdrojům.

 

Našla se

Byla pohřešována od předminulého týdne, kdy se do Romavy pokoušela, bohužel neúspěšně, dojet cyklistická družina ve složení dva dospělí a jeden malíček. Tentokrát se po poradě se znalcem  místní krajiny a mapou (díky oběma :) vydala na pátrání jednotka ve složení J plus l. Našla se *

Ač to na výsledku nic nemění, napsáno lépe – byla nalezena. A se zaniklou vsí přišly i myšlenky. Kolik lidí tu prožilo svůj život, kolik dětí tu vyrostlo, kolik konců a začátků? Proč už jsou tu teď jen rozvaliny, pár listnatých stromů a moře vzpomínek? Červík vystudovaného hlodá, asi se brzo zastavím v demografické knihovně. Nemít už diplomovou práci chvilku za sebou, vím, o čem psát.

 

Naloupeno, upečeno, snědeno

“Kdopak mi to loupe perníček?”, tázala se ježibaba ve známé pohádce. Stejnou otázkou by bylo možné nadepsat i tento vpisek, podobnost s tradičním příběhem je však minimální. Snad jen taková, že “LOUPEžníci” jsme byli také dva. Ten čtyřnohý bral dokonce za dva. 

Jak už jsem psala kdesi dříve, pomocníky na sběr borůvek není radno brát. Tropí jen samé hlouposti. Teď už opravdu vím, že budu-li plánovat vycházku za lovem fialových plodů, nemusím s sebou vozit psí krmení. Zvíře se napase samo, dobrovolně se zkrášlí fialovými skvrnkami a navíc bude, ve dne nasyceno v borůvčí a v noci spící pod širým nebem, spokojeně oddychovat. Radost pohledět a poslouchat. Jen by nemuselo dojít na konzumaci z mnou pracně nasbírané nádoby. Budiž odpuštěno a pro příště lépe chráněno. 

Vnímavý čtenář  ze zveřejněných fotografií jistě pochopil, že nějaké borůvky po Julčině nájezdu ještě zbyly. Konal se nejen mléčný koktejl, ale i kynutý koláč s tvarohem a borůvkami. Chcete-li ho také zkusit, pochystejte si v předstihu na pracovní stůl:

na těsto:

  • 350 g hladké mouky
  • 70 g sádla
  • půl kostky droždí (20 g)
  • sklenku mléka
  • 3 lžičky domácího vanilkového cukru
  • 1 lžíci cukru krupice
  • 1 vejce
  • špetku soli

na náplň:

  • 250 g tvarohu
  • 2 žloutky
  • 2 lžíce cukru krystal
  • borůvky

Do misky rozdrobte doždí, přidejte lžičku cukru a mouky a zalijte půlkou vlažného mléka. Nechte vzejít kvásek. Rozpusťte sádlo. Do mísy prosijte mouku, přidejte vanilkový i krupicový cukr. Vejce rozmíchejte ve zbytku mléka, přidejte rozpuštěný ale ne horký tuk a sůl. K sypké směsi přilijte kvásek a tekutou směs a zpracujte ve vláčné těsto, které se nelepí ke stěnám nádoby. Pokud se tak děje, přidejte tochu mouky, pokud se vám naopak zdá příliš suché, přilijte mléko. Hodinku nechte těsto na teplém místě odpočinout, odvděčí se vám – vlastním významným nárůstem – do šířky i výšky *

Tvaroh rozmíchejte se žloutky a cukrem. Troubu předehřejte na 180 stupňů.

Těsto po vykynutí rozprostřete (osvědčeně používám vlastní prsty namáčené ve studené vodě či mléce) na plech s pečicím papírem, potřete tvarohovou směsí, zasypte borůvkami a nechte péct cca 40 minut. Sledujte hnědnutí kůrky a případně otočte v polovině času plech, aby bylo propečení stejnoměrné.

Zbývá poslední krok – utíkejte pozvat hosty *

 

Existuje cesta z města?

Rozloučit se s civilizací, 24 hodin denně otevřenými obchody, všudypřítomným telefonním signálem, přípojkou na teplou vodu – plyn – elektřinu, nejen veřejnoprávním rozhlasovým a televizním vysíláním, neustále dostupným dopravním spojením,  možností mít – získat – vlastnit cokoli a kdykoli, šancí utéct od všeho.

Jde to? Zvládnul by to člověk žijící v 21.století?