Archive for Únor, 2010

первый цветок

Jaro?

J.asně

A.no

R.ozhodně

O.pravdu

talovin

Snad …

 

Trosečník na ostrově

Je i není to vlastně ostrov opuštěný. Je i není to vlastně skutečný trosečník.

Tenhle Robinson Crusoe už si své dny prožil. Na počátku letopočtu ve své reálné podobě, v 19. století byl pak tenhle křížek stvořen jako památka na věci minulé a nápověda časů budoucích.

Ostrůvek, na kterém drobná sakrální památka stále ještě drží, leží uprostřed stavební pustiny těsně za Soběslaví, s vidinou budoucnosti v podobě D3.  Opuštěnost neopuštěná, pokud však dopuštěná, bude neodpustitelná. Jaký může mít vytesaný kamený kříž čas rozpadu?

 

Nejkrásnější Návary pod Slunkem

Je sedm hodin od začátku dnešního dne. Nakládáme se do čtyřkolového přibližovadla a opět vyrážíme na jih. Ptáte se mě proč? Důvodů je několik.

  • Kontrola nemovitosti
  • Vyvenčení blonďaté zvěře
  • Nepojmenovatelné pnutí, které funguje na stejném principu jako magnet
  • Pro pragmatiky levnější benzín, aneb dost se ho spotřebuje, ale o to je levnější
  • Touha mít co a kde fotit
  • Nutnost projet autíčko, které přes týden dost zahálí
  • Volba zmizet 

 

 

Nebudu sčítat pro a proti. Rozhodující je závěrečná bilance. Kdo je vítěz?

 

Kavárenský kvíz

“Jaký pán, takový pes”, říká se. Směle tvrdím, že to platí. Alespoň z pohledu mého půl-panování.  Julka se očividně v mně libých podnicích cítí jako ryba ve vodě. Takže, hádej, hádej, čtenáři, kde byla okem fotografa zachycena?

Následuje i malá nápověda…

  1. První dvě fotografie z jednoho místa jsou. Obsluha nadmíru milá, prostředí nekuřácké, divadlo Minor na dostřel.
  2. Třetí fotka se urodila skoro tam, kde započal pochod studentů 17. listopadu 1989. Kavárna se podle toho zřejmě i jmenuje.
  3. Poslední snímek  je z podniku, který navštěvujeme nadměrně často. Podlaha je stále stejná * obsluha obvykle jiná, obvykle obvyklá, nemusí se ptát, co si dáme. Na vlak blízko, co by kamenem dohodil a ledovku vyškrábal.

Nápovědy tedy dost. Název alespoň jednoho navštíveného místa = máme výherce kvízu. Takže?

 

Zimní výprava

V autě se usídlila lopata, výbava běžkařova, kbelík se štěrkem (ó, jak bude později veleben), menší lopatka, náhradní rukavice, termoska s čajem, kilo jablek, lahev kofoly, foťák a naposled posádka. Ne, nechystáme se na severní točnu, vyrážíme do Návar.

Není moc řidičů, kteří brázdí cesty v neděli ráno. Novou Bystřici opouštíme mžourající, ještě rozespalou. Na konci městečka se odvažuju obtěžovat místního občana dotazem: “Kam myslíte, že bude cesta průjezdná?” Odpovědí mě moc nepotěšil, ale navrch přidal přání dobrého dojezdu a úsměv. Obojí se cení.

Auto zůstalo zaparkované asi 3 kilometry od vesnice. Dál už skutečně jet nejde, cesty jsou protažené jen tak, aby lesníci mohli zásobovat krmelce a v teplejších dnech těžit dřevo. Návary ani jednu z kategorií nesplňují. Nevadí. Výšlap byl očekáván. Původně plánované bežky zůstávají v teple pod kapotou, zvládneme to pěšmo. Kdo by chtěl sbírat houby přímo ze silnice, měl by smůlu – cesta je vidět méně než potenciální úlovky do košíku. Jel tu jen skůtr, později v převleku zřejmě za běžkaře. Statečně klopýtáme, propadáme, boříme se, odvážnější tvorové kloužou po břiše, válí sudy a lumpačí, jak to jde. Je tu krásně. 

Chalupa stojí. Bravurně přeskočíme plot, vrátka skutečně otvírat nehodlám. Zevrubná prohlídka zvenčí potvrzuje, že “během naší nepřítomnosti se nic závažného nestalo”. Svou minutu slávy zažívá teplý čaj a jablečná svačinka, i Julka ji vítá.

Jdeme zpět k dopravnímu prostředku. Cestou zdravíme srnky a zajíce, nespočet vran, sojek a kosů, podle stop a rozryté hlíny možná i divoká prasata. Člověk žádný.

Vozidlo už je trošku zasněžené. Klíč v zapalování statečně startuje, větráky funí, posádka v kufru už si lebedí v teple, řidič statečně couvá ze závěje na cestu směřující decentně do kopce a zjišťuje, že tohle vážně nejde vyjet. Klouže to.

Kola se protáčejí, auto se nepohne ani o kousek kupředu, spíš prokluzuje zpátky z kopce. Lopatkou házím kamínky přímo pod kola. Zabírá to. Bohužel jen na pár metrů, pak opět pneumatiky leští ledovou vrstvu pod sněhem. Kbelík je prázdný. Recykluju vyházený štěrk, vybírám použitý lopatkou zpět do nádoby a doufám… 

Skládám tichou ódu štěrku,

když je takhle “krásně” venku…

Uf.

Písmenka do slov skládám na klávesnici už v teple ústředního topení. Vnímavý čtenář pochopí, že výlet skončil tam, kde započal – doma. Bylo to krásné, kouzelné, strhující a nezapomenutelné. Prostě – návarské *