Smích – slunečný, jiskřivý a přelétavý – na tváři malé holčičky; úsměv – rozvážný, moudrý, ale o to trvalejší – nejen na tváři babičky.

Paci, paci, pacičky, plácají malé dlaně o sebe s nespoutanou vervou. Stačí, že babička zavelí.

Očka malá i větší se jen blýskají, pohledem si rozumí beze slov a zbytečného dohadování.

Krmení „dravé zvěře“ zvládá babička v pohodě jednou rukou a přitom ještě malíčkovi vypráví. „Hej, vy mě neposlouchejte, povídám hlouposti, páté přes deváté. Jde o jediné – zaujmout hlasem.“ 

Odpolední procházka. Tak Kristýnko, kam půjdeme?

Jejda, někdo zapomněl přivézt nočník *

Expert na zvířata. Kristýnko, jak dělá kravička? Výborně, správně to víš.

Nos jako bambulku ta holka má, navíc neustále červenou – no toto?

Ospalý človíček usíná, ale jen na chvilku. Za moment už zase žádá pozornost.

Stačí už se jen pustit dospěláckých rukou, hran postele, stolu, skříně, nebo jiných záchytných bodů rozmístěných v prostoru a někdo už bude kráčet úúúúúúplně sám.

Tadydam, příjemný den v úžasné společnosti *