Spokojenost na všech frontách

Smích – slunečný, jiskřivý a přelétavý – na tváři malé holčičky; úsměv – rozvážný, moudrý, ale o to trvalejší – nejen na tváři babičky.

Paci, paci, pacičky, plácají malé dlaně o sebe s nespoutanou vervou. Stačí, že babička zavelí.

Očka malá i větší se jen blýskají, pohledem si rozumí beze slov a zbytečného dohadování.

Krmení „dravé zvěře“ zvládá babička v pohodě jednou rukou a přitom ještě malíčkovi vypráví. „Hej, vy mě neposlouchejte, povídám hlouposti, páté přes deváté. Jde o jediné – zaujmout hlasem.“ 

Odpolední procházka. Tak Kristýnko, kam půjdeme?

Jejda, někdo zapomněl přivézt nočník *

Expert na zvířata. Kristýnko, jak dělá kravička? Výborně, správně to víš.

Nos jako bambulku ta holka má, navíc neustále červenou – no toto?

Ospalý človíček usíná, ale jen na chvilku. Za moment už zase žádá pozornost.

Stačí už se jen pustit dospěláckých rukou, hran postele, stolu, skříně, nebo jiných záchytných bodů rozmístěných v prostoru a někdo už bude kráčet úúúúúúplně sám.

Tadydam, příjemný den v úžasné společnosti *

Před-zimní bilance

Postupně odchází melancholické (r)oční období  a namísto sebe zve na vladařský trůn zimu. I sem se vkrádá nostalgická atmosféra účtování s prožitým časem. Ostatně, slušelo by se to – však chalupu v Návarech občasně okupujeme už přes rok. Hodila by se tedy nějaká rekapitulace, shrnutí, závěrečná zpráva, SWOT analýza, óda na vlastní úspěchy, sypání si popela na hlavu za nevydařené kroky a rozhodnutí? Možná ano, já ale nic z toho nenabídnu.

Nemám odvahu stavět tu proti sobě klady a zápory bytí v nejjižnějších oblastech Čech, nedokážu posoudit co se udělalo přesně tak, jak mělo a co se naopak pokazilo. Nevlastním knihu hostů s přesným rozpisem návštěvníků, nevedu statistiku o zahrádkářské úrodě, nepočítala jsem lístky spadlé z javoru ani kila lesních plodů při podzimní houboseči. Netroufám si odhadnout počet odpracovaných hodin, množství přivezeného i odvezeného materiálu, odpadu, spáleného dřeva, vypitého piva i vína, snědených špekáčků a zpozorovaných padajících hvězd.

Se špetkou neskromnosti (mou zásluhou platí z níže uvedeného jen naprosté minimum) ale můžu napsat, že

  • stavení prokouklo (nová čepice spolu s řadou inovovaných doplňků dělá divy),
  • lepší místo na focení si dovedu jen těžko představit (souhlasíš, mami?),
  • houbový a borůvkový ráj už získal také přesné GPS souřadnice,
  • jedlejší chleba jsem ještě nikde nikdy neupekla,
  • remoska je nejlepší kuchyňský přítel člověka,
  • labutě jsou nejlepší rybníkový přítel člověka, pokud není zrovna období, kdy pan domácí hlídá ženu střežící vejce v hnízdě či malinké potomky,
  • a spoustu dalšího, co si zrovna teď nevzpomenu.

Najde někdo odvahu můj seznam doplnit? Blíží se zima, chlad a dlouhé večery. Vrata v Návarech už na to upozorňují, je tedy nejvyšší čas zažehnout teplo v kamnech, stulit se s myšlenkami do peří, zavzpomínat na období, kdy motýli oždibovali kousky květů, Julka se ráchala v potoce a z mechu koukaly hlavičky hub… A? Tak co, bylo dobře nebo špatně? 

A bude?

My jsme to nevzdali aneb Příběhy 20. století…

… aneb Malá podzimní procházka Prahou.

… aneb Další víkend nestrávený v Návarech.

… aneb Výročí 17. listopadu ´89 se blíží.

… aneb Co přinesly střepy štěstí.

Sluneční paprsky tahaly dnes ráno za uši ven každého, kdo trávil den uzavřen v místnosti. Pokud k tomu ještě připočtu touhu vymanit se ze spárů čekajícího vysavače, nutnost být večer k dispozici na druhém konci Prahy a vyčítavé pohledy fotografického aparátu, který už si v koutku dlouho osamoceně stýská, je denní program zřejmý. Cíl stanoven – projít se městem nad Vltavou, nenechat se oloupit, navštívit oblíbené kavárny, podpořit nákupem jízdenky žalostnou finanční situaci DP a krapet si rozšířit obzory.

V současné době (18:40 SEČ, 15.11.2009) můžu prohlásit, ač ještě nejsem na konci svého putování, že všechny zadané „bojovky“ dne jsou úspěšně splněny. Ťuk ťuk na dřevo, doufajíc, že mi mezitím neúřaduje Rumcajsův následovník v autě.

Kudy mě dnes nohy vedly? Přes park na Folimance na Albertov, tramvají číslo odmocnina z 324 oklikou – objížďkou  na Pražský Hrad a pak znovu po svých malou stopovanou v režii společnosti Post Bellum od snímku ke snímku poctivě po všech zastaveních. Některé panely byly obklopeny spoustou studujících zájemců, jiné (třebas u Národního Divadla) na své čtenáře teprve čekaly. Příjemné překvapení mi připravila maminka, která svým dvěma synům zjednodušeně, ale přesto poutavě a pravdivě historii 20. století vysvětlovala. Nemá se to, ale chvilku jsem i já jejímu výkladu naslouchala.

Příjemně strávený čas, možná za to může i TA sklenice, kterou jsem ráno svou nešikovností rozbila. Střepy štěstí…

V zakázané zóně

Vstoupily jsme někam, kde nemáme co pohledávat. Za závoru. Asi jsme se vloupaly do přísného soukromí – osobní zóna – země OZ? No tak, Julko, stydíš se?

Nedělá se to, ale výjimečné případy jsou povoleny. Závora svírá se zemí pravý úhel, nápis „soukromý pozemek“ je špatně čitelný, svědomí nevaruje: „ustup zpět“ a zvědavost velí: „kupředu levá“. Copak za nepovolenou bránou uvidíme?

Je toho spousta a dohromady vlastně nic. 

  • Tee-pee
  • Stádo skotu
  • Traktory
  • Labutě
  • Nečekané i předvídatelné
  • Bytelný srub
  • A hlavně podzim v jeho nejsyrovější podobě

367

Přesně tolik ranních probuzení má za sebou malá princezna.

Několik proloupnutí se konalo i v návarském (vz)duchu.

Na zdraví, Kristýnko! Věřím, že jsi si dnešní odpoledne pěkně užila.  

Krásné sny *

Návarská pálená

Mohla jsem

  • si zpívat zapamatované útržky z desky Jarka Nohavici,
  • si stýskat nad přemírou fyzické práce,
  • spílat podzimu za jeho úděl,
  • se na všechno vykašlat.

Došlo jen na první variantu, navíc ve společnosti dalších „nenohavicózních“ písní. Prozpěvovala jsem si, hrábě v rukou měnila za foťák a nechala modelku pózovat. Užívala si to. Já taky*

Boj s listím jsme zvládly na jedničku. Bolavá záda = nezbytné výkupné, nicméně bez toho by to nebylo ono. Pocit z dobře odvedené práce (nechte mi dopřát si ten libý vjem) nahřívá srdce, zelený trávník bez stop lístečků těší oko. Snad to „přišlo vhod„.

U moře

Rybník Dvořiště se řadí k „těm větším“ vodním plochám v naší zemi. My jsme si tam připadaly skoro jako u moře. Tedy nebýt toho, že rtuť teploměru vyšlapala přibližně na sedmý stupínek, vítr nemilosrdně zalézal do rukávů i za krk a svařák byl ze zřejmých řídících důvodů zapovězen. Brrrrrrrrrrrr.

Slibuju, babi, příště se lépe obleču :)

Každopádně jsme si tu hodinku a půl náležitě užily. Ochutnávka rybí polévky je myslím samozřejmostí, stejně jako nákup šupináčů. Navíc ještě hudební zážitek s místní dechovkou, příjemné setkání s osobou známou a fajn procházka ve středně vlídném počasí. Neděle jak má být. Díky za ni.