Není nutné trávit všechny podzimní víkendy s košíkem na houby v jedné a hráběmi v druhé ruce. Občas je povolena i výprava do zemí vzdálených, více či méně neznámých. Tentokrát přes Alpy, do Itálie.
Během posledního setrvání v Návarech se mi do rukou a následně lednice dostal obrovský kus kozího sýra. Díky za něj do Podhorské vsi.
Chutná mi.
Není komplikovaný a překombinovaný, na nic si nehraje a přizná barvu. Zaslouží si jen tu nejlepší společnost. V přímé lince snese po svém boku směs zelených salátů, rajčat a okurky, společně se slzou olivového oleje. Pro náročnější nabízím večeři (a pro zítřejší kancelářské překvapení i svačinu), která se právě chystá v troubě. Připravte si:
Zapněte troubu na 200 stupňů. Těsto rozválejte na velikost plechu a potřete ho olejem s rozmačkaným česnekem. Slaninu nakrájejte na proužky a rozprostřete ji společně se špenátem rovnoměrně na těsto. Vejce rozmíchejte vidličkou a pokuste se jím pokapat celý “koláč”. To samé proveďte s rozdrobeným sýrem. Na závěr dozdobte zakysanou smetanou, šoupněte do trouby a hlídejte, dokud okraje nezezlátnou.
Voní to.
Chutná to.
A to v tom ani nemusí být mandarinky *
Houbičky sílí a já z nich také vyrůstám. Stávám se vyšší z jediného prostého důvodu. Nerozumím jim. Jsem veliký neznalec…
Jsem schopná identifikovat václavky, hříbky, ale ostatní? Těžko. Nicméně rostou - je jich plný les 
Vraťte se spolu se mnou o pár let zpátky. Úplně stačí do minulého století. Budeme putovat po pohraničí. Do batohu sbalte pláštěnku, svačinu, mapu a kompas, na nohy obujte pevné botky, rozumbradu nechte doma a obrňte se trpělivostí. Občas není snadné dobloudit od jedné značky ke druhé.
Cestu z Návar do města ráda obohatím jakýmkoli milým zážitkem (nákup v non.stop otevřeném hypermarketu k nim nepatří, ač se také občas uskuteční). Tentokrát přišla před jízdou chuť na sladké :) vzpomínání. Dortík v místní cukrárně se tedy nekonal, návštěva jindřichohradeckého zámku ale ano.
Pokaždé když jedu kolem, kochám se. Pohled na majestátné budovy společně s jejich odrazem na vodní hladině mě vždycky potěší a zvláštním způsobem uklidní. Ubírám plyn, lehce se zamyslím, pousměju a oddechnu. Je tu krásně.
Prohlídku jsem absolvovala už jejda-kolikrát. Dnes znovu a vím, že ne naposledy. Jediné, co mi předem trošku kazilo zážitek, bylo to, kde nechám čekat Julku-psa. Na bráně nemilosrdně vyhrožuje podmračená cedulka s přeškrtnutým piktogramem psa, v pokladně ale slunko svítí - milá paní, která při pohledu na venku uvázaného čtyřnožce poznamenává: “Škoda, že na poledne zavíráme, jinak bychom pejska vzali dovnitř a pohlídali vám ho.”
Julka u lavičky necelou hodinku přežila. Klidně ležela, snila si své psí sny a možná se i usmívala.
Byl to pěkný den. Díky *
Úsměv ji sluší, pobyt v Návarech snad i svědčí. Kdokoli ochotný házet míček, větev nebo šišku se jí zavděčí. Nedosahuje sice ideálních měr 90-60-90, na druhou stranu ale nemusí držet drastické diety, trápit se půstem, drásavým tělocvikem nebo pocitem vlastní nedokonalosti. Nic takového se jí netýká. Proto jí to tak sluší…
Pohoda, že?