Jdu do lesa. Tentokrát fotit. Tedy bez košíku, nože, gumových botek a touhy ulovit si něco k večeři. Jsem na omylu.
Potkávám…
Ne houbaře, lesní zvěř, ani pohraničníka. Houby *
Nečekala jsem je. Co s tím? Tedy vlastně „kam s nima“? Štrachám po kapsách, lovím v batohu, nacházím jen pet lahev, psí vodítko, gumičku do vlasů, foťák, papírový kapesník a žvýkačky. Bída.
Na řadu přichází inventura oblečků. Oželím mikinu, ledabyle ovázanou kolem pasu.
Zachraňuje mě. Stačí svázat rukávy, ozdobou do hlavy zadělat otvor na krk a je tu ideální koš na houby. Po půl hodině sice začínám litovat ty, které jsou na dně, ale na závěr konstatuju: „Přežily jsme.“
Přežily jsme a navíc i chutnalo. Co více si přát, že Julko?
