Smutné Staré Hutě

  • Odchod: 7:00
  • Plán: Vyvenčit se.
  • Skryté úmysly: Fotit a sbírat houby.
  • Výsledek: Uvidíte…

Opustily jsme chalupu v sobotu brzo ráno. Nebyla zima, nebylo teplo, nepršelo, ani nesvítilo slunko. Bylo všelijak. Nicméně nám bylo fajn – alespoň dočasně. Šly jsme bez mapy, návodu, jen podle intuice. Občas nám naštěstí napověděla tabulka na závoře – velela – tudy ne!

Cesta na místo určení nám chvilku trvala. Zdržovalo nás sbírání hub, ráchání se v loužích a pozorování okolí.

Jen jsme přešly do krapet melancholické nálady…

Staré Hutě byla vesnice, která měla před 2. světovou válkou ještě více než 150 obyvatel. Byla tam sklárna, škola i obecní úřad. Lidé byli po válce odsunuti. Dnes najdete uprostřed lesa jen památeční křížek, který kdosi ze soucitu udržuje.

Mrazilo mě, když jsem touhle bývalou vsí procházela a stejné pocity mám i teď. Jen holubička, která mi proletěla nad hlavou, dokládá smutnou skutečnost barbarského odsunu a následné zabrání pohraničí. Je mi z toho smutno, stejně jako nijak. Nijak smutno = strašná kombinace. Vím, že takových vesnic je v naší zemi spousta, ale zrovna těhle 30 domů se mě zvlášť dotýká. Po více než 60 letech procházím jejich vsí, koukám nalevo, napravo, poznávám základy budov, jabloně, hrušně a třešně, alej listnáčů vítající nové pocestné.

Až budete někdy putovat příhraniční oblastí a narazíte na rozvaliny kamenů, rozpadlé sruby, ovocné stromy uprostřed lesa, vzpomeňte si na ty, kdo tohle všechno zakládali, sázeli a budovali. Zaslouží si to.

Finále mi uteklo

Jsem fotograf amatér a jsem fotograf bídný. Spousta okamžiků, které bych chtěla zachytit, mi unikne, atmosféra se vytratí, sluníčko zajde, objekt zájmu zmizí. Stalo se…

 

A stane se i příště. Nezoufám, nehážu aparát do hlouby skříně a slibuju, že se budu snažit a učit.

Je nás šest a je nám fajn

Plujeme si po rybníku, mamča s tátou nás krmí, sourozenecky se bavíme navzájem a užíváme si každou minutku. Je nám prostě fajn.

Oprava po uzávěrce: „ooo ne, krmíme se sami, a jak jsme čilí, za každou muškou a rybičkou se noříme…“

labute

Každopádně, koupat se choďte s opatrností. Svoje území si hájíme!

Co nového?

Spousta toho je!

  • Upekla jsem ve zdejší troubě svůj první jedlý chléb. Může za to zřejmě shoda okolností, ale pyšná jsem asi jenom já – navíc jako páv. Díky troubo, díky vodo, díky mouko, díky strávníci.
  • Rostou! Málo, ale přece. Nám, turistům chodícím po cestách s náhodou připraveným skládacím košíkem a nečekaně i houbařským nožíkem to úplně stačí. Tentokrát jsme ulovily dva křemenáčky. A k tomu kytici kopretin, zvonků, lupiny a květů šťovíku. Klíšťata raději nepočítám.
  • Došlo na žně. Ne obilné, ale špenátové. Byl zasázen, dorostl a už se skoro měl i ke květu. Nezbylo, než ho pokosit. Díky za dnešní večeři.
  • Cestou domů jsme zažili i báječný kulturní zážitek. Navštívili jsme zámek Chotoviny. Minimální zajížďka, nicméně stála stokrát za to. Musím uznat, že prohlídku zámku jsem v obsazení 4 návštěvníci a průvodce ještě nikdy neabsolovovala. Pan průvodce se sice krapet přeříkával, ale jinak sršel ostrovtipem. Po večerech buď hraje v amatérském divadelním spolku, nebo alespoň dopisuje do nějakého satirického periodika. Zámek je otevřený návštěvníkům (guest friendly), můžete si klidně sednout do vystaveného křesla, sklouznout se v papučích nebo otevřít šuplík vystavené komody. Tleskám tomuto nápadu a doufám, že se na zámek ještě někdy vrátíme. Díky, Petře, za nápad stavit se tam!