Návary

si klidně můžu pozpěvovat s Radůzou (PLACHTA - ПАРУС, Hudba: V. Vysockij, text: V. Vysockij, Radůza) a opravdu to tak je. Popletla jsem, co šlo a až v závětří světově rozprostraněnné sítě jsem objevila svou mýlku.

Rozepře se udála při putování krajem. Někdo kolmo, někdo po svých, každopádně společně, jsme míjeli pole plné modromodrých květů. “To je chrpa,” tvrdila jsi. ”To je koukol,” nechtěla jsem se dohadovat. “Koukol je podobný svlačci,” zazněla oponentura. A tím to v daný moment skončilo. 

Pokračování bylo o dvě hodiny později, kdy jsme zjistily, že s pomocí Atlasu tržních hub názvy daných rostlin opravdu nerozklíčujeme.

Tudíž, sypu si popel na hlavu až teď, odhazuju diplom z přírodovědecké fakulty v dál a dávám Ti, maminko, za pravdu. Byla to chrpa. Jenže i ten koukol má se svlačcem pramálo společného. Dobojováno bez boje v míru, viď?

P.S.: Díky foto zdrojům.

Po celodenní hlavučistící manuální práci naplánoval vrchní logistik výlet s aparáty. Slunko a decentní vítr se taky tvářili příjemně, mohli jsme dostatečně orepelentěni a navlečeni vyrazit. Podotýkám předem, postřiku proti hmyzu jsme zřejmě použili menší než potřebné množství, zbaběle jsem proto následně prchala z království borůvek a západu slunce.

Úkol zněl jasně - fotit. Že s sebou vedeme modelku, co pózuje ráda, ochotně a s chutí, jsem věděla. Užívala si to.

My taky. Až jsme z toho vstoupili někam, kam nebylo záhodno. Volalo nás molo u lodi, opuštěné, čisté, lákající k posezení a chvilkovému odpočinku. Tohle překročení povolených hranic nás pak stálo jedno příjemné setkání, cca půl hodiny času, 30 deka poznání neznámých končin, Julku uvázání na řemínek a běh za západem slunce.

Stihli jsme ho, stejně jako košt prvních borůvek, test ostření a neostření a závěrečný úprk před náletem komárů a jiných loupežníků krve.

Závěr? Všechno to tu

• kvete,
• svítí,
• voní,
• je za závorou, které je naštěstí otevřená pro všechny nehulvátské návštěvníky,
• láká k bytí.

Jak se to říká? Památník napoví: “Málokdy se ti podaří po týchž cestách kráčeti v životě ještě jednou. Do stejné řeky nevstoupíš dvakrát?”
Vím, je to myšleno obrazně. A protože zakázané ovoce chutná nejvíce… Vracím se a vracím se ráda a pokud mi síly budou stačit, chci a budu se vracet na místa mládí, dospívání, zralosti a postupného přicházejícího pověstného stáří.

I Jaro zraje. Nejdříve nás vytahuje slunce prvními paprsky na procházky, tu a tam vystrkuje travička svá první dítka, stromečky si „přidávají” jak pamatuji na slova své babičky, pupeny na stromech se mění v květy, listy. A teď - konec května je zeleň v plné síle. Zelená hýří svou paletou odstínů - od nejsvětlejší, po temně zelenou.

O ta krásná místa se s Vámi ráda podělím, jsou to nejen místa má, ale i místa mládí mého současného průvodce. Těšte se, už mám v hlavě další kapitolu vyprávění i fotodokumentace.

• sluníčka,
• práce,
• toulání se,
• chřestu,
• povídání,
• plevele,
• spánku,
• luštění a hádání,
• vymýšlení,
• vůní a zvuků,
• nečekaných - ale tím milejších - návštěvníků,
• smůly (škumpové),
• benzínu (natural 95),
• maminčiných obědů - bramboračky (měl sis ji nechat zředit :) a  koprovky,
• čekání a dočkávání.

Proč tak prapodivný název příspěvku, když nikde v Návarech nepotkáte anděly, čerty či slasti čekající na poutníky vstupující do bran edenu?

Protože proto:

• N jako Nebe značí Nádheru při pohledu do koruny javoru, Náladu s pohledem na západ slunce, Naději v čekání na Nové ráno.
• N jako Nebe znamená taky Nadšení při zdaru díla a Nezřízenost při veškerém plánování, protože Náhoda zdejšímu kraji vládne.
• Peklo je, když někdo cokoli slíbí a nesplní to, přijde - nepřijde, rozdělá - nedodělá, zapeklitě obhajuje nedodělky. Naštěstí je v menšině.
• Ráj přichází s JÁRem (jarem), voní, chutná, oko potěší, uši nasytí. To se tady naplní absolutně. Jen by nemuselo platit, že jaro je myší rumRÁJ.

“Vse ok. Zitra zednici. Tece tepla voda. Jupiii”

Je třeba něco dodávat? Je. Jupííí *

Předpověď počasí klapla do posledního dechu, dělníci nezatoužili o víkendu dohánět svou páteční absenci, Julka prahla po procházce a pohorky se těšily na vyvenčení. Vyrazily jsme.

Krásný den v té nejlepší společnosti. Slunko nás takticky nespouštělo z očí, ťuhýci z doslechu a jarní vzduch z dosahu.

Pršelo, sněžilo, mžilo, fučelo, svílilo slunko, mrzlo, mrholilo - jednoznačně aprílové počasí ve své naprosto nejlepší  formě. Na záhonech raší první rostlinky (ano, česnek domácí), po polích peláší jeden zajda za druhým, zlatice tu narozdíl od zbytku světa ještě nekvete, zato blatouch v potoce se už činí, ťuhýk na větvi vesele pozpěvuje, psisko se slastně oblizuje nad jablečnou svačinkou. Jen ty sněhové závěje v příkopech podél cest už by se mohly odporoučet.

Ještě, že kavárna v nové Bystřici nabízí promrzlým poutníkům cestou z dřevobranní šálek teplého nápoje a milý úsměv. Jen radu, jak odstranit smůlu z přístrojové desky jsem musela vyprosit od maminky. Ještě zbývá ji uskutečnit *

… a vykvetu*

“Příští týden tu bude jaro,” uvítal mě ve vesnici řečný soused. Překvapil mě. Rozhlédla jsem se kolem a představu rozkvetlých sneženek, rašicích pupenů zlatice a cvrlikajících ťuhýků na návarském plácku jsem zase rychle uklidila do přihrádky NEMOŽNÉ. Zatímco střední a vlastně i jižní Čechy jsou skoro sněhuprosté, tenhle konec světa by třebas běžkařské závody mohl zásobovat bílým zlatem i v dubnu. 

A najdou se i tací, kteří si to vyloženě užívají. Můry. Jaro na ně.