Návary

Vážení a milí čtenáři, na startu dnešního etapového závodu uvítejte 4 velké mísy sluníčkově žlutého, trpkého červeného a slaďoučce černého rybízu, hrstku angreštu a pár plodů josty. Utkají se společně v napínavém boji. Vítězem však bude propečený rohlík s máslem, nesen s červenou marmeládovou pokrývkou do úst spokojené snídající duše.

Startér si připravuje svou signální pistoli, všichni závodníci už jsou na značkách, můžeme vyrazit.

Etapa 1: Meleme, meleme  a meleme. Do skonání těla, tedy nikoli mého, ale  rybízího. Pravou ruku na několik dalších dní plánovaně vyřazuji z provozu.

Etapa 2: Mícháme, pozorujeme úprk a pálíme. Vzniklou šťávu v obřím kotli smícháme s želírovacím přípravkem a cukrem, dle pokynů výrobce (pokud se dílo nezdaří, není závada na našem přijímači, aneb je to na koho svést :). Pečlivě, jako vždy mícháme a pak beznadějně kroutíme hlavou, protože “nám to zase uteklo”. Připečená marmeláda na sporáku nevoní.

Etapa 3: Slévárna. Zapotřebí jsou alespoň 4 ruce. Jedna drží naběračku, druhá trychtýř, třetí plynule přesouvá skleničky a pomáhá čtvrté s jejich uzavíráním a stavěním reality na hlavu. Symfonie. 42 zavíčkovaných výsledků.

Etapa 4: Tuhnutí, aneb je to v rukou pána Boha a výrobce přidané chemie.

Závěrečný spurt: Kdo si dá?

Stupně vítězů: Na prvním místě chuť, na druhém pocit z dobře vykonané práce, na třetím vědomí nepromarněného půldne dovolené.

Dodatek: Chvála rukám, které přitom ještě dokáží vyrobit milovanou koprovku. Mňam * 

“To máš spíš víkend plný havěti,” dostalo se mi odpovědi, když jsem líčila, jací všichni představitelé říše zvířecí nás poctili svou návštěvou.

Uvítání obstaraly myši. Vysloužily si za to pár čerstvě nalíčených pastiček. Dlužno dodat, že během následujících dvou dnů klapla jen jedna. Dobrou noc přišla popřát čtveřice netopýrů, kteří byli postupně (uf, byla to dřina) vyhnáni ne na mráz, ale na čerstvý vzduch. Za světla pak proběhl ještě export jednoho exempláře, šťastlivci spící v neobývaných prostorách zůstali na svém místě. Na střešní trámy pro ně opravdu nepolezu.

Standardním společníkem jsou labutě. Jediné co mě zaráží je jejich neustálé ubývání, všude byl stav mínus jedno mládě. Co se s nimi děje?

Stejně jako bílí ptáci patří ke zdejšímu koloritu krávy. Vyšlapanou cestu minulo celé stádo, bylo tedy možné nerušeně přejít. Zdánlivě. Jedna pomalá stračena se hodně toulala a překvapila nás nečekaně na pravoboku. Tuším, ač neobvykle, že byla víc překvapena,  pokyn “úprk” zavelela ona. Dobře, že tak. Úprk a útok nejsou v abecedě až tak daleko od sebe.

Debata s pavouky je denodenním programem. Kdybych po příjezdu všechny jejich příbytky smetla poctivě do koše, mohla bych to samé provádět druhý den s rozbřeskem i stmíváním. Prostě sem patří a já si na ně, světe div se, pomalu i zvykám.

Komáry a jiné štípací poletuchy snad ani zmiňovat nemusím, repelent je sice pracovitý pomocník, ale nepříjemný kamarád. Jak je to jen možné, volím bytí bez něj. Vypadá to tak.

Cestou do civilizace nám pak cestu zkřížila liška a dvě kočky.  Ještě, že jim tak svítí očka.

Zapomněla jsem na někoho? Haf *

“Kdopak mi to loupe perníček?”, tázala se ježibaba ve známé pohádce. Stejnou otázkou by bylo možné nadepsat i tento vpisek, podobnost s tradičním příběhem je však minimální. Snad jen taková, že “LOUPEžníci” jsme byli také dva. Ten čtyřnohý bral dokonce za dva. 

Jak už jsem psala kdesi dříve, pomocníky na sběr borůvek není radno brát. Tropí jen samé hlouposti. Teď už opravdu vím, že budu-li plánovat vycházku za lovem fialových plodů, nemusím s sebou vozit psí krmení. Zvíře se napase samo, dobrovolně se zkrášlí fialovými skvrnkami a navíc bude, ve dne nasyceno v borůvčí a v noci spící pod širým nebem, spokojeně oddychovat. Radost pohledět a poslouchat. Jen by nemuselo dojít na konzumaci z mnou pracně nasbírané nádoby. Budiž odpuštěno a pro příště lépe chráněno. 

Vnímavý čtenář  ze zveřejněných fotografií jistě pochopil, že nějaké borůvky po Julčině nájezdu ještě zbyly. Konal se nejen mléčný koktejl, ale i kynutý koláč s tvarohem a borůvkami. Chcete-li ho také zkusit, pochystejte si v předstihu na pracovní stůl:

na těsto:

• 350 g hladké mouky
• 70 g sádla
• půl kostky droždí (20 g)
• sklenku mléka
• 3 lžičky domácího vanilkového cukru
• 1 lžíci cukru krupice
• 1 vejce
• špetku soli

na náplň:

• 250 g tvarohu
• 2 žloutky
• 2 lžíce cukru krystal
• borůvky

Do misky rozdrobte doždí, přidejte lžičku cukru a mouky a zalijte půlkou vlažného mléka. Nechte vzejít kvásek. Rozpusťte sádlo. Do mísy prosijte mouku, přidejte vanilkový i krupicový cukr. Vejce rozmíchejte ve zbytku mléka, přidejte rozpuštěný ale ne horký tuk a sůl. K sypké směsi přilijte kvásek a tekutou směs a zpracujte ve vláčné těsto, které se nelepí ke stěnám nádoby. Pokud se tak děje, přidejte tochu mouky, pokud se vám naopak zdá příliš suché, přilijte mléko. Hodinku nechte těsto na teplém místě odpočinout, odvděčí se vám - vlastním významným nárůstem - do šířky i výšky *

Tvaroh rozmíchejte se žloutky a cukrem. Troubu předehřejte na 180 stupňů.

Těsto po vykynutí rozprostřete (osvědčeně používám vlastní prsty namáčené ve studené vodě či mléce) na plech s pečicím papírem, potřete tvarohovou směsí, zasypte borůvkami a nechte péct cca 40 minut. Sledujte hnědnutí kůrky a případně otočte v polovině času plech, aby bylo propečení stejnoměrné.

Zbývá poslední krok - utíkejte pozvat hosty *

Každému, co jeho jest.

Namlsána pátečním večerem, čekala jsem další dny při postupu lesem trošku lepší nadílku. Ježíšek ale nepřišel, a tak jsme při toulkách zelení potkávaly jen samé výstavní kousky. Třeba byly jedlé.

Empirické ověření snášenlivosti žaludku jsem ale při pohledu na krásky zavrhla, do světa tak můžu vytrubovat nečekanou novinu: “Žiju.”

Je máj, lásky čas. Prší, je chladno, v zahrádce řádí slimáci, hlemýždi, sazeničky zeleniny se spíš ztrácejí než rostou a to je prý: “Studený máj , v stodole ráj.” Nějak to nechápu… Zvednu hlavu od záhonku, kde je velké nic a vida, u souseda v sadu zeleno, vzrostlo, bují pěkně kopřivy. Zelené, mlaďounké, radost pohledět. Běžím pro košík a trhám a trhám - ruka pálí, přehazuji košík do druhé ruky a znovu se vrhám na úrodu bez práce.

PTÁTE SE CO S TÍM?

Ani rostliny, vzácný to materiálek neperu, dám do hrnce, spařím horkou vodou, nechám ještě přejít varem, přiklopím a nechám měknout. Vezmu tyčový mixér, pár otoček, směs plním do misek a šup do mrazáku. A jak použít špenát? To už každý ví…

Mladé rostlinky se brzy zjara dávají do nádivky, různých salátů, po celý rok se spařené listy pijí jako čaj.

Na místo činu jsem se vrátila ještě zpět, a sice zbyly tam ještě, i větší, trhám znovu, jsem jak smyslu zbavená. Namáčím do kýble, přikryji a budu čekat. Nálev pěkně zkvasí a budu zalévat to, co mi snad za 4 neděle vyroste. Sice slyším sousedku jak na mě volá: “Lído, tys zase zalévala”, ale větříček odér za chvíli rozfouká a kafíčko bude chutnat oběma.

A že je to rostlina léčivá i bez vaření a namáčení? Přesvědčte se dalším čtením.

Jednou mi říkal jeden blízký člověk, raději nebudu jmenovat, jistě se v tom pozná, že měl nemocnou manželku. Jeli spolu na výlet, u kopřivoviště zastavil, natrhal kytici, a kopřivami dal pěkně pětadvacet na pamětnou nemoci! A pomohlo to! Měli sice chvíli tichou domácnost, ale manželství vydrželo 45 let.

Co dodat?

Nedělejme okolo svých domů jen anglické trávníky! Nechme žít a množit se i kopřivu obyčejnou domáci, dvoudomou, žahavku.

Došlo dnes na tvarohovou bábovku. Došlo…? Vlastně dopeklo.

Více k nalezení zde

Vláčná tvarohová bábovka

• 200 g změklého másla 
• 250 g měkkého tvarohu
• 250 g moučkového cukru
• 30 g vanilkového cukru (nejlépe domácí výroby)
• 4 středně velká vejce (případně 5 menších)
• 300 g polohrubé mouky
• 2 lžíce strouhané citronové kůry
• 1 prášek do pečiva
• tuk a jemná strouhanka na vymazání formy

Máslo, tvaroh a vejce vyndejte v dostatečném předstihu z lednice tak, aby v době zpracování měly všechny suroviny pokojovou teplotu. Oddělte bílky od žloutků. Žloutky utřete společně s oběma cukry do pěny. Přimíchejte k nim změklé máslo a ještě chvíli třete, aby se suroviny spojily. Pak přidejte tvaroh smíchaný s citronovou kůrou a ještě krátce třete. Do jiné nádoby prosejte mouku promíchanou s práškem do pečiva. Zvlášť vyšlehejte bílky do sněhu. Předehřejte troubu na 150 °C. Formu pečlivě vymažte máslem a vysypte strouhankou. Mouku přimíchejte do směsi z másla a tvarohu a opatrně po lžících zapracujte sníh. Těsto vlijte do připravené formy a vložte do předehřáté trouby. Přibližně po 50 minutách troubu vypněte. Asi 20 minut bábovku nechte ve vypnuté troubě. Poté ji vyndejte, objeďte okraje nožem, aby se obsah uvolnil, a vyklopte bábovku na talíř.

Dnes poprvé jsem ale pekla v železné formě. Nečekané, nechtěné a žádoucí. Už nikdy jinak *

Chutnala?

Řeč se vede, voda teče,

k Vánocům se sladké peče.

Neplatí jen pro Návary -

roztodivné může tvary

cukroví mít. Proto ptám se:

“Co na fotce vyjímá se?”

nápověda: voní po klobáse *

Až se zima zeptá: “Co jsi prováděl, člověče, v létě a na podzim?”, je dobré mít připravenou pro ni rychlou odpověď. A nejen pohotově reagovat slovem, ale obratem doplnit  i důkaz. Tady je.

Někdo má zkrátka v kuchyňské lince napečeno 12 druhů cukroví, nebo zásoby mouky. Teplachtivý chalupář zaplní i poslední kout potravou pro plameny.

Všeho do času a dobrého pomálu.

Uvedená rčení se mi vybaví pokaždé, když zkouším zadělat, uhníst, nechat vykynout, opět propracovat, znovu nechat vyjít, upéct a nabídnout chleba. Ještě nikdy nebyl takový, abych si mohla spokojeně zavrnět: “Vítej na světě, povedl ses.”

Blíží se kardinální změna. Různé předpisy a návody, měření od oka i s laboratorní přesností, náhodné pokusy i stoprocentní zaručené rady - to všechno ustupuje stranou. Testování probíhá už drahný čas a statistika napovídá, že k dosažení žádané chuti už nemůžu mít snad daleko.

Na pořad dne se dostává zdokonalení procesu pečení. Pec je v dosahu, ale jak do ní? Od dnešního odpoledne už snadno. Děkuji vrchnímu dodavateli gastronomické technologie*

Hlavně však není radno zapomínat, že chléb a hry patří k sobě *

2009-12-03: Aktualizace po další došlé poštovní zásilce - na třetí fotografii je  nový přírůstek do rodiny mého  pekařského vybavení.

Během posledního setrvání v Návarech se mi do rukou a následně lednice dostal obrovský kus kozího sýra. Díky za něj do Podhorské vsi.

Chutná mi.

Není komplikovaný a překombinovaný, na nic si nehraje a přizná barvu. Zaslouží si jen tu nejlepší společnost. V přímé lince snese po svém boku směs zelených salátů, rajčat a okurky, společně se slzou olivového oleje. Pro náročnější nabízím večeři (a pro zítřejší kancelářské překvapení i svačinu), která se právě chystá v troubě. Připravte si:

• kynuté těsto dle vlastní volby na jeden plech
• olivový olej na potření
• 2 stroužky česneku
• 5 plátků anglické slaniny
• hrst špenátových lístků
• 2 vejce
• kozí sýr
• 5 lžic zakysané krémové smetany

Zapněte troubu na 200 stupňů. Těsto rozválejte na velikost plechu a potřete ho olejem s rozmačkaným česnekem. Slaninu nakrájejte na proužky a rozprostřete  ji společně se špenátem rovnoměrně na těsto. Vejce rozmíchejte vidličkou a pokuste se jím pokapat  celý “koláč”. To samé proveďte s rozdrobeným sýrem. Na závěr dozdobte zakysanou smetanou, šoupněte do trouby a hlídejte, dokud okraje nezezlátnou.

Voní to.

Chutná to.

A to v tom ani nemusí být mandarinky *