Nějak mi to roste přes hlavu

Hodně. Je toho vážně dost. Věcí potřebných, spotřebovaného paliva, pálivých komářích štípanců, štiplavých (ne)místní(ý)ch  poznámek, znamenitých zážitků, zažitých příběhů, přiběhlých zvířátek a zvířených mělčin.

Dospělé labutě brázdí hladinu rybníka spolu se svojí malou smečkou, houby začínají vystrkovat kloboučky z mechu, chleba se peče – přepeče, česnek začíná žloutnout, jahody červenat a brambory přerůstat mi přes hlavu. Všechno je tak, jak má být.

Lampa nesvítí. Vánoce se blíží. Vítejte na kopci!

Střípky z posledních dnů

Každý den se skládá z minut, okamžiků a událostí jako mozaika. Zvládne být poutavá, černobílá, úchvatná, pokažená, pestrá, nudná i strhující. Čím pečlivěji si ji poskládáme, čím různorodější jsou její částečky,  jak nám okolnosti umožní, osud nadělí a vlastní invence dopřeje, tím zajímavější dokáží prožité chvíle být.

Na bázi kontrastů bylo založeno i několik posledních dnů. Duha se potkávala s deštěm i slunkem; teplo zahánělo vlezlý chlad; plameny přinášely potěšení i beznaděj; jaro předávalo žezlo vladaře podzimu; veselá společnost vítala samotu; košíky přetékaly houbovým úlovkem po pěti hodinách v lese, ale i při malé vycházce za chalupu; slzy značily namísto smutku a beznaděje výhradně jen radost a nadšení.


Mimochodem, houby rostou! Jen přitom nečekaně nadmíru spolupracují s nežádoucími souputníky. Je lepší nechávat je rovnou v lese a zbytečně se s nimi netahat domů.  Z křemenáčů zvěčněných na první fotografii vznikla hrstička sušených noh a sklenka zavařené směsi. Ale pohled na ně byl úchvatný. Další paradox do této mozaiky *

Kvetu, rostu, hlídám a padám

Zvládli jsme za těch několik málo hodin poměrně dost věcí. Kromě úklidu, pálení dřeva, družby s pracujícím lidem i lesní zvěří, vycházkování a podávání hlášení, přišla řada i na pozorování. Díky tomu je možné použít i uvedený název příspěvku.

  • „Kvetu!“, křičely už na dálku sněženky, bledule, ocúny a sedmikrásky.
  • „Rostu.“, hlásil česnek, chřest i meduňka.
  • Sloveso „hlídám“ pak příslušelo čtyřnohému tvoru, který bohatě vyštěkával všechny návštěvníky.
  • Padl plot. Čest jeho památce.

Sousedská rada pomohla, káva bez lógru možná zahřála a slunce nám přálo. Do toho probleskoval citát z novin: „Bůh nedopustí na člověka větší zkoušky, než člověk dokáže snést. Jenomže já nevím, kolik snesu.“ Snad dost… (trojtečka budiž odpuštěna), děkuji.

Vážím si všeho…

… od nastaveného ramene opírajícího ztrápenou hlavu, po shluk písmenek napřimujících zlomené myšlenky. Od teplé domácí polévky, po vroucí konejšivá slova, klidně v angličtině. Od mrazivých zážitků v divočině, po hřející teplo deky v malém pokojíku. Od A do Z. Od narození do smrti.

Vzpomínky – Memories

Vynořují se, potkávají mě a jsou všude kolem. Vzpomínky. Drobnosti, které je v sobě schovávají, mě zdraví na každém rohu. Bydlí pod očními víčky, ukrývají se pod pokličkou, jsou zavrtané v hlíně, spí mi na polštáři, vykukují ze šuplíku a odrážejí se v zrcadle.

Dieta 9, kategorie 3, spletené jméno a rok narození vyrytý fixem na papírku s nadpisem „Chirurgické oddělení“ mi okupuje rozhled. Poslední dotyk i slzu do prázdna cítím.

Zůstává. Zůstane.

Poselství?

Má mě mrazit, těšit, děsit, překvapit, šokovat, radovat, varovat? Náhody neexistují, věřím tedy, že je to vzkaz, pečlivě něčí rukou nachystaný v knížce na straně 167. Jednoduchý novinový výstřižek, na jedné straně předpis na Vaječnou pomazánku s olejovkou, na straně druhé

Poselství

Dveře které někdo otevřel
Dveře které někdo zavřel
Židle na niž se někdo posadil
Kočka kterou někdo pohladil
Ovoce které někdo nakousl
Psaní které někdo četl
Židle kterou někdo převrátil
Dveře které někdo otevřel
Cesta po níž někdo dosud běží
Les který někdo prošel
Řeka do níž se někdo vrhl
Nemocnice kde někdo zemřel

Nehledám, přesto nacházím.

Setmělo se

Díky Bohu za každý den…

Královna moří

Těžko by mě někdy napadlo, že pojmenování „královna moří“ se stane součástí mého slovníku. Přišla na to sama oslovovaná a mě postupně dochází, jak trefné to je.

Královnou je bez debat. Generálským povelem kočíruje všechny členy rodinného klanu,  pod palcem má navíc ještě říši cigaret, záhon petržele, jednoho psa i řadu hojně rostoucích thují, komentuje veškeré světové dění, zvládne poradit čelným představitelům této země, jak to mají dělat a vaří bezkonkurenční fazolky na smetaně.

S obhajobou „moře“ by mohl být krapet potíž, ale ustojím to. Slaná voda se objevovala od dětství v podobě Vincentky, kterou jsme kurýrovali kašel a nachlazení. Vlny a jejich houpání jsem díky ní jako malá zkoušela na houpačce denodenně, s bohatým doprovodem mého mladického kvílení. Moře času strávila vyprávěním (na mou stále se opakující poptávku) příběhu o pánovi, co kradl v samoobsluze máslo tak, že ho házel do bandasky na pivo. Obláčky pěny (ne mořské, ale jarové) se mi vybaví při vzpomínce na žádost o vyprávění dalšího příběhu a následném odmítnutí z důvodu umývání nádobí. Občas i pěkně žahá, jako medúza potloukající se ve slané vodě.

Poslední dobou však babička spíš obstarává výrobu soli z vlastních zdrojů. Po slzách.

Ve dnech…

Ve dnech, kdy není všechno tak modré a jasné, jak by si člověk představoval a přál, kdy klíč zarezne v zámku, pes odmítá jíst steskem po navyklých denních rituálech, totální úklid domácnosti je nejlepším polykačem pocitu chybějící možnosti „cokoli s tím udělat“, v hlavě skáčou myšlenky v odstínech tmavé šedi, ruka utěšuje vrásčitou dlaň zatímco v koutku oka to tak podivně tlačí a dům se zdá tak odpudivě prázdný, je málo věcí, které dokážou pozvednout koutky úst výš než nad běžnou hladinu oceánu.

Čím méně takových okamžiků je, tím lépe je třeba je vychutnat.

Koukám kvést.

Třetí adventní

Sříbrná neděle je ve znamení protikladů. Akce střídá klid, ticho burácení tónů, pohyb ustrnutí, černá bílou, horko chlad a smutek smích. Pozná se v tom každý, nenajde nikdo. Jsem v mezičase.

V mezidobí mezi začátkem a koncem, růstem a sklizní, dnem a nocí, hroznem a tekutým vínem. Jediná jistota, kterou mám, je že auta stojí, vlaky jedou. Pokud tedy nenastane absolutní anarchie v dopravě *