Nouze naučila Dalibora housti a mě vážit si každé kapky vzácné H2O. Od té doby, co jsme před půl měsícem z preventivních důvodů (suma škody zima 2010/2011 – prasklá baterie, poškozené čerpadlo, vyplavaná kuchyně) s pomocí kompresoru v rukou dvou šikovných vodovodníků ukončili dodávky této strategicky důležité suroviny, počítám každou slzu, krok i přinesený kýbl. Jeden člověk s jedním psem přece nemůže mít nijak velkou spotřebu! Uf.
Pro přímou konzumaci si dovážím vodu středočeskou, načerpanou z domácího želivkózního vodovodu, roztříděnou způsobně do plastových lahví. Netuším, jaký obsah kufru má můj dopravní prostředek, 30 1,5 litrových kuželek ho však naplní a zatíží poměrně obstojně. Při zpáteční cestě jsou sice jiná váhová kategorie, ale svůj prostor potřebují stále stejně.
Pro ostatní účely běhám s kbelíky do studny. Pěkně vyváženě, v každé ruce jeden lavor. Být africkým domorodcem, hravě bych zvládla nosit ještě jeden na hlavě, nehodlám však ve dnech, kdy teploměr nepřekročí z červených čísel k modrým, riskovat mrazivou sprchu.
A zamyšlení závěrem? Jak pořeší statisticky průměrný vodomilný a spořivý chalupář situaci, kdy si uvědomí, že hříva jeho nečesaná je i pekelně dlouho nemytá? Vytáhne lavůrek, ohřeje vodu na kamnech a po péči o vlasy vlastní ještě zdvojnásobí prospěšnost použité kapaliny tím, že s ní vytře celou chalupu. Případná návštěva si pak skutečně může připadat jako v salónu, krásy.
