“Skoro každý pátý člověk má z pavouků hrůzu, asi každý třetí pavouky “nemusí”. Proč?” dočítám se na síti sítí sama toho času v jiných sítích zamotána. Nejsem “každý třetí”, pavouky totiž můžu, tím spíš, pokud mají svoje obydlí zalité ranním slunkem.
Asi se to nikdy nenaučím. Tohle vážně nikdy nevyfotím. Beze slov - skvost, jen se kochat * s poklonou * díky
Ne, nebyla právě vyhlášena místní soutěž krásy. Hledá se opravdu kočka - mlsné to, čtyřnohé, okožíškované stvoření, které nechalo dvě malá bezradná stvoření toulat se návarskou hlavní třídou. Jedno je celé černé, druhé bílo rezaté, obě jsou ale smutná a ustýskaná.
Haló, paní mámo, kdepak se touláte?
“To máš spíš víkend plný havěti,” dostalo se mi odpovědi, když jsem líčila, jací všichni představitelé říše zvířecí nás poctili svou návštěvou.
Uvítání obstaraly myši. Vysloužily si za to pár čerstvě nalíčených pastiček. Dlužno dodat, že během následujících dvou dnů klapla jen jedna. Dobrou noc přišla popřát čtveřice netopýrů, kteří byli postupně (uf, byla to dřina) vyhnáni ne na mráz, ale na čerstvý vzduch. Za světla pak proběhl ještě export jednoho exempláře, šťastlivci spící v neobývaných prostorách zůstali na svém místě. Na střešní trámy pro ně opravdu nepolezu.
Standardním společníkem jsou labutě. Jediné co mě zaráží je jejich neustálé ubývání, všude byl stav mínus jedno mládě. Co se s nimi děje?
Stejně jako bílí ptáci patří ke zdejšímu koloritu krávy. Vyšlapanou cestu minulo celé stádo, bylo tedy možné nerušeně přejít. Zdánlivě. Jedna pomalá stračena se hodně toulala a překvapila nás nečekaně na pravoboku. Tuším, ač neobvykle, že byla víc překvapena, pokyn “úprk” zavelela ona. Dobře, že tak. Úprk a útok nejsou v abecedě až tak daleko od sebe.
Debata s pavouky je denodenním programem. Kdybych po příjezdu všechny jejich příbytky smetla poctivě do koše, mohla bych to samé provádět druhý den s rozbřeskem i stmíváním. Prostě sem patří a já si na ně, světe div se, pomalu i zvykám.
Komáry a jiné štípací poletuchy snad ani zmiňovat nemusím, repelent je sice pracovitý pomocník, ale nepříjemný kamarád. Jak je to jen možné, volím bytí bez něj. Vypadá to tak.
Cestou do civilizace nám pak cestu zkřížila liška a dvě kočky. Ještě, že jim tak svítí očka.
Zapomněla jsem na někoho? Haf *
Cygnus cygnus pro hnidopichy, labuť kráska pro estéty, obyvatel takřka každého jihočeského rybníka pro mě. Tedy, co z toho krom jiného vyplývá? Necítím se ni hnidopichem, ni estétem.
Už od Olbramovic, kdy na levoboku míjím Čapí hnízdo s jeho rybníkem, na ně myslím & je vidím. Na jaře se vyskytují výhradně v páru, přes léto jich přibude, na podzim mizí.
Labuť na délku měří průměrně 150 cm, váží 4,5 - 8,2 kg a v rozpětí křídel má 200 cm. Má robustní tělo, velmi dlouhý a štíhlý krk a silný zašpičatělý zobák. Je celá bílá s černými končetinami, v zimě má opeření na hlavě a krku světle hnědé zbarvení. Žije obvykle v menších skupinách, tvoří trvalé páry, které spolu obvykle setrvávají po celý život.
Důvodů k obdivu těchto zvířat je podle mého mínění několik * Jen do fotografií se vloupal nějaký loupežník bez peří.
Byla pohřešována od předminulého týdne, kdy se do Romavy pokoušela, bohužel neúspěšně, dojet cyklistická družina ve složení dva dospělí a jeden malíček. Tentokrát se po poradě se znalcem místní krajiny a mapou (díky oběma :) vydala na pátrání jednotka ve složení J plus l. Našla se *
Ač to na výsledku nic nemění, napsáno lépe - byla nalezena. A se zaniklou vsí přišly i myšlenky. Kolik lidí tu prožilo svůj život, kolik dětí tu vyrostlo, kolik konců a začátků? Proč už jsou tu teď jen rozvaliny, pár listnatých stromů a moře vzpomínek? Červík vystudovaného hlodá, asi se brzo zastavím v demografické knihovně. Nemít už diplomovou práci chvilku za sebou, vím, o čem psát.
“Kdopak mi to loupe perníček?”, tázala se ježibaba ve známé pohádce. Stejnou otázkou by bylo možné nadepsat i tento vpisek, podobnost s tradičním příběhem je však minimální. Snad jen taková, že “LOUPEžníci” jsme byli také dva. Ten čtyřnohý bral dokonce za dva.
Jak už jsem psala kdesi dříve, pomocníky na sběr borůvek není radno brát. Tropí jen samé hlouposti. Teď už opravdu vím, že budu-li plánovat vycházku za lovem fialových plodů, nemusím s sebou vozit psí krmení. Zvíře se napase samo, dobrovolně se zkrášlí fialovými skvrnkami a navíc bude, ve dne nasyceno v borůvčí a v noci spící pod širým nebem, spokojeně oddychovat. Radost pohledět a poslouchat. Jen by nemuselo dojít na konzumaci z mnou pracně nasbírané nádoby. Budiž odpuštěno a pro příště lépe chráněno.
Vnímavý čtenář ze zveřejněných fotografií jistě pochopil, že nějaké borůvky po Julčině nájezdu ještě zbyly. Konal se nejen mléčný koktejl, ale i kynutý koláč s tvarohem a borůvkami. Chcete-li ho také zkusit, pochystejte si v předstihu na pracovní stůl:
na těsto:
na náplň:
Do misky rozdrobte doždí, přidejte lžičku cukru a mouky a zalijte půlkou vlažného mléka. Nechte vzejít kvásek. Rozpusťte sádlo. Do mísy prosijte mouku, přidejte vanilkový i krupicový cukr. Vejce rozmíchejte ve zbytku mléka, přidejte rozpuštěný ale ne horký tuk a sůl. K sypké směsi přilijte kvásek a tekutou směs a zpracujte ve vláčné těsto, které se nelepí ke stěnám nádoby. Pokud se tak děje, přidejte tochu mouky, pokud se vám naopak zdá příliš suché, přilijte mléko. Hodinku nechte těsto na teplém místě odpočinout, odvděčí se vám - vlastním významným nárůstem - do šířky i výšky *
Tvaroh rozmíchejte se žloutky a cukrem. Troubu předehřejte na 180 stupňů.
Těsto po vykynutí rozprostřete (osvědčeně používám vlastní prsty namáčené ve studené vodě či mléce) na plech s pečicím papírem, potřete tvarohovou směsí, zasypte borůvkami a nechte péct cca 40 minut. Sledujte hnědnutí kůrky a případně otočte v polovině času plech, aby bylo propečení stejnoměrné.
Zbývá poslední krok - utíkejte pozvat hosty *
Po celodenní hlavučistící manuální práci naplánoval vrchní logistik výlet s aparáty. Slunko a decentní vítr se taky tvářili příjemně, mohli jsme dostatečně orepelentěni a navlečeni vyrazit. Podotýkám předem, postřiku proti hmyzu jsme zřejmě použili menší než potřebné množství, zbaběle jsem proto následně prchala z království borůvek a západu slunce.
Úkol zněl jasně - fotit. Že s sebou vedeme modelku, co pózuje ráda, ochotně a s chutí, jsem věděla. Užívala si to.
My taky. Až jsme z toho vstoupili někam, kam nebylo záhodno. Volalo nás molo u lodi, opuštěné, čisté, lákající k posezení a chvilkovému odpočinku. Tohle překročení povolených hranic nás pak stálo jedno příjemné setkání, cca půl hodiny času, 30 deka poznání neznámých končin, Julku uvázání na řemínek a běh za západem slunce.
Stihli jsme ho, stejně jako košt prvních borůvek, test ostření a neostření a závěrečný úprk před náletem komárů a jiných loupežníků krve.
Závěr? Všechno to tu
Každému, co jeho jest.
Namlsána pátečním večerem, čekala jsem další dny při postupu lesem trošku lepší nadílku. Ježíšek ale nepřišel, a tak jsme při toulkách zelení potkávaly jen samé výstavní kousky. Třeba byly jedlé.
Empirické ověření snášenlivosti žaludku jsem ale při pohledu na krásky zavrhla, do světa tak můžu vytrubovat nečekanou novinu: “Žiju.”
